(varování: text obsahuje témata smrti a krve)
Noc hluboká se tiše snáší,
hvězdy šeptají o lásce naší.
Sejdeme se v kryptě staré,
v kryptě temné, opuštěné, malé.
Kameny zdobí pavučiny a prach,
neměj však lásko žádný strach.
Zde není jediná duše živá,
nikdo se na tebe ani nepodívá.
Snad jen já až se nakloním k tobě,
a přitisknu si tvé rty k sobě.
Zatím však jen čekám na tebe,
je tu chladno a mráz mě zebe.
Slyším kroky ladné chůze,
tak začíná naše schůze.
Přicházíš ty, lásko má,
vítá tě zde hluboká poklona.
Políbím tě na ruky hřbet,
líbám teď celý můj svět.
I smrt je okouzlena krásou tvojí,
nemohu udržet radost svoji.
Předávám ti kytici černých růží,
jenže trny propíchnou naši kůži.
Krvavé krůpěje na bledých dlaních,
vypráví o krásných, vášnivých přáních.
Rudý pramínek řine se po prstu,
maluje pomalu rubínovou cestu.
Otřu ten pramínek do rukávu svého,
je to jen krev, a ne nic zlého.
Vedle hrobu kladu dvě svíce,
to abych viděl ti do tváře více.
Svůdně hoří jejich plamen,
osvicuje tak krypty kámen.
Světlo tančí a vrhá stíny,
cítím se plnen palčivé viny.
Vinen za to, jak ztratil jsem se v tobě,
za to, jak líbám tě na tomto hrobě.
Tvůj dech je teplý, kůže však studená,
můj kabát spočine na tvoje ramena.
Přitisknu se k tobě a třeba tě zahřeju,
nic jiného si teď ani nepřeju.
Hlava tvá spočine na mém rameni,
mé srdce poskočí z tohoto vzrušení.
A tak tam stojíme v objetí vřelém,
chráním tě lásko má, svým vlastním tělem.
Chci, aby dnešek trval na věky věků,
plný jen polibků, lásky a doteků.
V tichu krypty a daleko od lidí,
nikdo nás nesoudí, nikdo nás nevidí.
Ani nevíš, jak moc tě miluju,
budu s tebou navždy, to ti slibuju.
Já jsem jen tvůj a ty jsi jen moje,
dal bych ti celé srdce svoje.