Mám v sobě nenávist, co není má,
nenávist k mužům – a ta ve mně zní jak hra.
Jak bubny války, co se nedají stopnout,
jejich hlasy, co křičí: „Hej, ženská, zpátky k plotně!“
Jsou sexistický, neumí hlavu zkrotit,
pýcha jim roste, jak se chtějí naparovat, bavit.
A když už drží jazyk za zuby,
stejně vypustí: „Žena má myt nádobí.“
ALE MĚ TO NEBAVÍ!
Nebaví mě ta jejich hra,
nebaví mě poslouchat, co která z nás má.
Já nejsem tvůj stín,
nejsem tvůj hřích,
nejsem tvá panenka na šňůrce, co musí se smířit.
Jenže svět bez nich? Nikdo si nepředstaví.
Tak stojím tu já – mezi „s nimi“ a „bez nich“
jak Hamlet v noci,
být či nebýt –
být s tebou, nebo radši nebýt vůbec.
A co když jsem jen lakomec,
co hledá pravdu v sobě, ne v tobě,
protože tys byl lakomej až moc,
bral sis vše, ale nedal mi moc.
Žádnou chválu, žádnej most,
jen depresi, co rostla jak kost,
co se zarývá pod kůži,
a každej den hloub –
o další spáru,
o další hrob.
Já nejsem tvůj trofejní lov,
já nejsem tvůj poslední hovor,
já jsem hlas, co se dere z tmy,
a řve: „Hej, slyšíš mě? To já – ne ty!“