Potkal jsem ji jednou,
ne jako film, spíš jako rána do žeber.
Rozsvítila mi v hlavě bar,
pak zhasla a nechala mě ve tmě.
Posral jsem to.
Znám to.
Mám talent všechno spálit,
jak se sirkou v stohu.
Řekl jsem špatný věci, udělal horší,
a ona si vzala svůj klíč a odešla pryč.
Teď sedím v tom stejným baru,
flaška svědčí,
a já nemám omluvu.
Whiskey teče jak voda přes síto,
každý doušek je o výmluvě
a zároveň hřeb do rakve.
Šňupám bílý čáry,
kreslím si s nimi mapu, kde už nejsi.
Jeden tah – vzpomínka, druhý zapomnění,
a uprostřed těch linek se ztrácím.
Cigarety hoří jak moje naděje,
camelka voní po tom co bylo krásný.
Každý potah je malé sbohem,
který neumím říct v ten moment.
Šukám,
prázdno má tvar těla,
protože se nohy kroutí,
na chvíli na ten čas na tvůj obraz v hlavě.
Ráno zpívá stejnou píseň.
Chybíš mi, vole.
Čekám.
To je má práce teď.
Hlídám telefon jak hlídač,
co čeká na poslední vjem.
Zvedám ho, dívám se, položím.
Znovu a znovu.
Lži v jednom rozhovoru.
Říkají “jdi dál” – sračka.
Kam? Když každý bar voní po ní,
každý slovo připomíná její smích,
a každá postel nese otisk neřestí.
Možná se vrátí.
Možná je to jen blbej sen, co se už nesplní.
Ale lepší žít s tou náhodou než bez ní.
Tak si to říkám, ať můžu spát.
A tak piju, šňupu, kouřím a šukám,
ne proto že chci.
Já neumím jít dál.
Tak chci pohřbít cit.