Bláznovství není žádným způsobem břímě, je to požehnání. – To mi začalo pomalu docházet během mojí školní docházky. Že být blázen není problém ale řešení na problém. Vemte si ten fakt že vy existujete, všechno musíte, běžíte závod co se nedá vyhrát na vyznačené trase. Bláznovství je způsob jak můžete přestat běžet, vyjdete z trasy, a jdete jakou rychlostí chcete, kudy a kam chcete. Proto občas uvažuji zda by nebylo lepší se zbláznit uměle když přirozeně jsem na to štěstí neměla.
.
Mohla bych se zbláznit třeba teď. Je to perfektní situace, úplně stejná jako včera či předevčírem. Nad tím že bych se chtěla zbláznit pomýšlím minimálně pětkrát týdně. Takové pomýšlení je schopné mi vydržet i na několik hodin. Nejčastěji na bláznovství pomýšlím ve škole. A to ani ne protože by mi nevyhovoval ten režim, totiž ano, nevyhovuje ale ne úplně. Prostě jsem zvědavá. A zastávám se tvrzení že kdo se kdy zcvoknul měl velkou kliku.
.
Zajímá mě co by se stalo kdybych se zbláznila právě teď. Kdybych třeba vstala a vlepila kantorovi pořádnou facku z který by mě ještě zaštípala ruka. Jestli by na mě začal křičet. Co by asi tak křičel. Nebo kdybych se postavila a začala se svlékat. Jak dlouho by trvalo než by mě někdo zastavil a jestli vůbec. Jsem přesvědčená že dokud nikomu neubližuji tak by to nikoho nezajímalo, aspoň ne na tolik že by mě někdo zastavoval. V tom případě by mě bláznovství na svobodě, než by mě chytili, vydrželo na minimálně týden, kdybych si dávala pauzy. Ale při nepřetržitém bláznění, například neustálé pořvávání bez možné pauzy, by mi to vydrželo na sotva celý den.Přemýšlím zda se chci zbláznit přímo teď. I kdybych to udělala teď, nemohlo by to být žádné velké boom, muselo by to být postupné a na začátek něco lehkého. Neškodné. Tak aby mě nevyvedli ze třídy hned.
.
Pokládám propisku, do rukou beru pracovní list z matematiky a od zhora dolů pomalu trhám. V tichu třídy je slyšet rupání malých vláken v papíru a mě ze zadu na lehce pulzuje tep. Půlky papíru překládám přes sebe a zase trhám od shora dolů. Pár spolužáků už se na mě docela zvláštně ohlédlo. Kantor stále nic. Mám méně pozornosti než jsem čekala. Stejný pohyb jako předtím znovu zopakuji. A hned po něm zase. Dokud se mi nedaří zmuchlat zbytky papírů do úhledné kuličky a tu následovně sníst. Při tom co si papír rvu do úst na mě kouká čím dál tím víc lidí. Něco si šeptají jenže nikdo nic neříká přímo mně. Hypotéza o tom že mě nikdo nebude chtít zastavit – potvrzena. Ševelení ve třídě zaznamenal kantor a tak okřikl spolužáky s otázkou „co si to tam šeptáte” papír v mém žaludku byl podivně tvrdý ale lehký. Spolužáci se na kantora podívali a nic neřekli, když odvrátil svůj pohled, podívali se na mě. Z jejich pohledu se těžce četlo, byl nic neříkající.
.
Ve zbytku hodiny jsem jen zírala do blba a cítila jak papír v mém žaludku kurzuje a vzpírá se trávení. Přišlo mi dost fascinující že se mi neudělalo zle. Tohle je má první zkušenost s šílenstvím. Ani nedopadla špatně. Jenže ani dobře. Ve výsledku je to křivka ve tvaru jednoduchého obloučku vzhůru, jako duha. Během bláznovství můj pocit že mám vůli a že můžu dělat co chci, že vlastně dělám co chci, stoupá nadšení s euforii. Jenomže poté to pomalu klesá a jsem zase na normálu. Abych byla šťastný blázen zřejmě musím šílet nepřetržitě.