Není to příběh,
je to jizva.
Když ji přejedu dlaní,
stále pálí,
po té době,
když už by dávno neměla.
Byla víno,
co mě opilo na první doušek.
Byla cigareta,
kterou jsem nedokázal típnout,
i když mi drtila plíce.
Říkala slova,
kterým jsem věřil víc než sobě.
Pak odešla,
a já zůstal stát jak blbec.
S prázdnýma rukama a hlavou plnou jejich stínů.
Říkají, že čas hojí.
Lžou.
Čas tě jen učí,
pít rychleji a spát míň.
Ta bolest se nehojí,
jen si na ni zvykneš,
jak na starou jizvu,
co cítíš vždycky, když prší.
A přesto,
kdyby dnes došla,
zapomněl bych na ty křivdy.
Znova bych jí dal klíč od svých dveří,
ať mě může vykrást ještě jednou.
Některý lidi
neumíš nenávidět,
i když bys chtěl.
Zůstanou jak tetování,
které sis udělat nechtěl.