Ó, jak líbezná jsi bývala,
když tě muka v žele svírala.
Krásu svou jsi v bolu trhala,
v úpění, jež z hrdla tvého znělo.
Já sám, jenž tě v plamenech nechal,
odvrátil zrak, neb pravdu jsem uzřel:
že lásku mou v cizí lože kladla jsi,
a věrnost v blátě pošlapala.
Ta léta jsou v hrobě, již neřveš, ni nepláčeš,
dnes tiší tě jen lože smrtelné,
jež chladným objetím vše umlčuje,
i křik tvých hříchů, i lkaní mé.