Objednal jsem ten prstýnek v noci, kdy jsem měl v krvi tolik alkoholu, že by to stačilo na menší oslavu vítězství ve válce. Seděl jsem doma na gauči, polonahý, s mobilem v ruce a hlavou plnou vzpomínek na ni. Na Eleanor. Na tu jedinou, kvůli které jsem kdy chtěl být lepším člověkem. Bylo to den poté, co jsme spolu naposled spali. Bylo to rychlý, divoký a smutný zároveň. Ona už dávno bydlela s někým jiným, hrála si na správnou holku, co má nový život. Ale tehdy v těch pár minutách, kdy jsme zase byli jen my dva, jsem si namlouval, že to pořád máme. Že pořád existujeme. Že možná ještě není pozdě. Objednal jsem ten debilní prstýnek, protože v hlavě mi znělo jediné. “Musím to napravit. Musím ji získat zpátky.”
Další den jsme si volali. Bylo to jako za starých časů. Pár sladkých slov přes telefon, pár lehce nasáklých slov alkoholem. A já idiot jsem v jednu chvíli řekl. “Víš co? Vezmeme se. Vážně. Vem si mě.” Bylo ticho. Tak dlouhé, že jsem slyšel vlastní hlavu, jak se směje sama sobě.
A pak řekla. “To co jsme spolu měli… to bylo hezký. Ale já už mám jiný život. Nevezmu si tě.” Řekla to klidně, bez výčitek. Další hovor už nebyl. A asi ani neměl být.
Prstýnek přišel za pár dní. Malá krabička. Černá, elegantní. Seděl jsem s ní doma a položil ji na stůl. Díval jsem se na ni a cítil se jako největší kretén pod sluncem. Přemýšlel jsem, kolik dalších chlapů na světě právě teď drží v ruce něco, co nikdy nebudou moct dát ženě, kvůli které to koupili. Vsadil bych boty, že nás nebylo málo. Tak jsem udělal to, co umím nejlíp. Šel jsem se ztratit do whiskey. Bar, hluk, světla, smích. Jedna holka vedle druhé. Ale v hlavě pořád jen její jméno. Eleanor. Eleanor. Eleanor. Nakonec jsem sbalil nějakou brunetu. Možná ona mě. Vzpomínám si, že měla jméno, co začínalo na M… nebo možná na S. V tu chvíli mi to bylo jedno. Byla ochotná, byla krásná, byla cizí. Přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval. Noc skončila tak, jak tyhle noci končí. Potem, dalším potem a prázdnotou.
Ráno mě vzbudilo světlo, co se dralo přes polámané žaluzie. Hlava bolela, pusa byla vyschlá a v ní chuť, jak kdyby mi tam někdo přes noc vařil asfalt. Ležel jsem vedle ní. Její tvář byla klidná, její dech pravidelný a mně bylo na hovno. Posunul jsem se na kraj postele a začal hledat kalhoty. Cigarety. Chtěl jsem si zapálit, vykouřit tenhle okamžik do prázdna. Nahmatal jsem krabičku. Ne cigaret. Tu druhou. Černou. S tím prstýnkem uvnitř. Zůstal jsem sedět, držel jsem ji v ruce, díval se na něj a najednou mě napadlo, že tohle je možná všechno, co mi po Eleanor zbylo. “Krabička plná špatných rozhodnutí.” Chvíli jsem tam seděl, zatímco ta holka vedle mě spala, a pak jsem jen krabičku položil na noční stolek. Vedle jejího mobilu a prázdnýho panáku. Bez vzkazu. Bez vysvětlení. Oblékl jsem se, otevřel dveře a zmizel. Venku svítilo slunce. Vzduch byl svěží. A mně bylo jasný, že jsem tam nechal něco, co už nikde nikdy nenajdu. A stejně jsem šel dál. Tak jako vždy.
