Světlonoš

Urychleně jsem vešel do svého pokoje, do toho pomyslného ochranného krytu, zatímco se za mnou už zase ozýval otčím. „Opovaž se odcházet, když s tebou mluvím, mladej! Ještě jsem s tebou neskončil,” jeho hlas zněl jasně a průrazně. Bylo mu rozumět i přes dvoje zavřené dveře. Nemělo smysl se s ním o ničem bavit a už vůbec ne o těch modřinách na ksichtu od Solberga, co jsem dostal jako bonus po „strkanici v jídelně”, nebo aspoň tak to pojmenovala Hansenová, učitelka biologie. Pustil jsem si do uší God is Dead?, abych se od toho křiku trochu odreagoval. Jde však o slabý odvar toho co poslouchám normálně. Křik nakonec ustal, ne že by toho otčím nechal, ale hlavou začal znít ikonický rytmus Iommiho kytary a Butlerovy baskytary. Než však zazněl všem známý zkurvený Princ temnot, vtrhl otčím do mého krytu a hodlal pokračovat ve svém nekončícím výkladu. Raději jsem se spakoval a vypadl z bytu. Zaslechl jsem za sebou jen ta ikonická slova, která se opakují už pár let. „Vzmuž se! Postav se jim, nebo budeš do konce života slaboch a posraná mánička!” Jestli mi má tohle pomoct, tak vážně nevím jak.

Rozhodl jsem se, že se stavím za Mysteriem, mým kamarádem, satanistou a předním odborníkem na black metal. Jasně že to nebylo jeho pravé jméno, ale dal si tuhle přezdívku po poslechu prvního alba od Mayhem – De Mysteriis Dom Sathanas. Byla klidná noc a na kraji města to už tolik nežilo. Sešeřilo se a ve vysoké trávě člověk viděl problikávat žlutá světélka. Dost se ochladilo, stáhl jsem mikinu, na playlistu pustil něco silnějšího a svižným krokem jsem si razil cestu prázdnou ulicí za jedinou osobou, která mě ještě dokázala pochopit. „Čau, co ty tady? Nečekal jsem tě v tenhle čas, ale v poho, pojď dál. Stejnak jsem s tebou chtěl mluvit,” to bylo jeho přivítání. Nakonec jsem u něj přespal, bylo to lepší než se vracet domů a když se vám po dlouhé době podaří zasmát se a cítit se pro jednou normální, jen tak se vám nikam nechce. Pozdě večer jsme už jen seděli a kecali, než mě Mysterius zarazil. „Plánoval jsem další seanci až na konec měsíce, ale chci ji udělat už tuhle sobotu. Chci tě pozvat a byl bych rád, kdybys přišel. Pozval jsem ještě pár lidí, některé z nich už znáš.” „Jasně, není problém, zase v devět?” zeptal jsem se.

Sobota, to pro mě znamenaly ještě dva dny školy. Strojírenské obory jsou drsné a buď jste za jedno, nebo jste proti. Já si moc vybírat nemohl. Jsem to co jsem. Dlouhé vlasy odrazují, černá barva hadrů nikoho nepřitahuje ba naopak. I tak mám svůj styl rád, je to jediné co mám, možná i to jediné, co potřebuju. Má to výhody. Většina si vás všímat nebude a pak jsou tu ti, co jsou pravý opak. Těch je na mém oboru víc než dostatek. „Hej, sračko!” „Uhni!” „Hele, běž ode mě.” Pro některé něco nepředstavitelného, pro mě ještě celkem normální den. Papírky ze zad a flusaček už ignoruju, nemám už chuť řešit něco tak malicherného, stejně by to nic nezměnilo. Už je pátek a mí trýznitelé už řeší své „podstatnější věci” než jsem já. Už jen přežít otčíma a mámu, která snad neměla nikdy svůj vlastní názor ani touhu zastat se svého vlastního syna. Člověka nutí přemýšlet, proč se k němu lidi takhle chovají. „Se nediv, podívej se na sebe! Říkáš si o to,” ale o co si říkám? Chci snad chodit zmodralej domů, zlámanej jako divoká zvěř sražená autem? Nechci. Nejsem zastánce jejich směru, tak jsem pro ně škodná a nedej Satane, abych se jim opovážil tuhle skutečnost vyvrátit. To se mi tak honilo hlavou, když jsem mířil k lesu, co byl kousek za městem. Už se stmívalo a nad údolím, ve kterém město leželo, se držela zvláštní, až jedovatě vypadající mlha. Jaký to byl klid od té zkažené civilizace. I tady mi na cestu svítila žlutá světélka ve vysoké trávě, stejně tak jako před pár dny. Nemusel jsem chodit daleko, než jsem narazil na ten známý plácek. Už tam bylo všechno připravené a lidé se už scházeli. S pár z nich jsem se poznal přes Mysteria, ale klidně bych si dokázal celou tu akci představit i bez nich.

Kdo si pod seancí představuje vyvolávání démona, podříznutí kozla nebo podobné, křesťany vymyšlené, kraviny a zhovadilosti, ten je úplně vedle. Netvrdím, že to nikdo nedělá, ale tohle byla opakovaná akce, kterou Mysterius zahájil už několik let zpátky a pravidelně se opakovala. Od temných básní, po akční příběhy, s kapkou alkoholu a nějaké té byliny na uvolnění, to byla událost, kde si člověk oddechl a byl mezi svými. Ne, že bych byl nějak aktivní, ale párkrát se mi povedlo se tu otevřít a mluvit o mém nanicovatém životě, proto sem rád chodím. Seance se pořádá už pravidelně několik let. Od malé sešlosti, kde jsem byl já a dva další kluci, to přerostlo v ikonické místo v lesích nad městem s účastí desítek lidí, někteří přijeli z dálky. Vždycky jsem byl ale v pozadí, nikam jsem se moc nehrnul a spíš jsem jenom pozoroval. Užíval jsem si být se svými myšlenkami a nikým nesouzen, a navíc, nikdo ze mě nedělal odstrašující příklad. Cítím známou ruku na rameni, Mysterius přišel za mnou. „Pojď, jdeme trochu bokem, musím ti něco říct.” Očekával jsem všechno, jenom tohle ne. „Budu odjíždět, našel jsem si práci v hlavním městě.” „Proč? Však máš práci tady, přítelkyni, rodinu… a co seance?” nechápal jsem. „Astrid pojede se mnou, budu sem jezdit. A ta práce, je to tu bída chlape, taky chci někdy rodinu, musím vydělávat.” To už jsem vůbec nechápal, jako by přede mnou stál úplně jiný člověk. Člověk, který žil jenom pro heavy metal, co chtěl založit kapelu a žít jenom pro turné a slávu, se najednou chce zdekovat a zakořenit v nějaké posrané betonové džungli. ,,Co se dalších seancí týče, to je další věc. Chci, abys to po mě převzal.” „Já?” zeptal jsem se udiveně. Samotnému se mi příčila myšlenka, že by mohl vést seanci někdo jiný než legenda Mysterius. „M-moc dobře víš, že to s lidmi neumím.” „Vím, ale taky vím, že to můžeš překonat,” našlapoval opatrně.  „Překonat?” někde v nitru svých myšlenek jsem dobře věděl o čem chce mluvit. „Vím, že si zažíváš svoje. Co to všechno vzít, hodit za hlavu a posunout se dál?” Posunout se dál, ale jak? A hlavně proč?

Potřeboval jsem na vzduch, i v přítomnosti toho jediného člověka, ve kterého jsem měl veškerou důvěru, a i přes skutečnost, že jsem venku v lese, jsem chtěl být sám. S Mysteriem jsem ten rozhovor ukončil, řekl jsem mu: „Rozmyslím si to,” a nedal mu tím pádem žádnou finální odpověď. Šel jsem dál, dokud jsem neslyšel nic jiného, než občasné zapraskání ohýbaného dřeva stromů v poryvech větru. Sotva jsem se vzdálil od záře ohně, okolo mne se objevilo celé hejno světlušek. Bylo to zvláštní, nikdy jsem nezažil, že by jich tu bylo tolik. Jejich přítomnost mě ale těšila, svými lampiónky mi ukazovaly cestu a já se po té cestě vydal přehlcený myšlenkami, jež mi do hlavy natloukla Mysteriova slova. Odpustit, posunout se dál. Jak jednoduše to lze říci, ale těžko to uskutečnit. Znamenalo by to “mávnout rukou” nad stovkami modřin, protrpěných bolestí duševních, o fyzických ani nemluvě, nevnímat bodající pohledy všech okolo, či odpustit všem, kteří mi kdy ublížili i opakovaně. Nemusel bych tohle dilema vůbec řešit, kdyby mě neměli za svůj cíl, za svou oběť. Mohli se stejně tak svobodně rozhodnout mě nechat na pokoji. Ale i já mám svobodné rozhodnutí, jak s tím naložit. Chci snad odpustit nebo je chci nenávidět? A zaslouží si aspoň jedno z toho? Byli by oni sami schopni odpustit?

Pohyboval jsem se z místa na místo, chtěl jsem od těch myšlenek na chvíli pryč. Zaměřil jsem se na malá světélka v okolí. Jedno mi přistálo na mikině, posvítil jsem si na něj mobilem a zjistil, že je světluška dost hnusně vypadající brouk. „Ty jsi ale ošklivka, a i tak mi svítíš na cestu. Co mi asi tak chceš ukázat? Správnou cestu asi ne, rozhodnout se musíme sami.” A v tom mi to došlo. Jsem jako ta světluška. Je nejspíš mou přirozeností trpět, tak jako je její přirozenost svítit. Ale chci snad dál trpět? NE! Tak proč bych já měl odpouštět? Díky nim jsem trpěl, tolikrát, že už ani nedovedu říct, kdy to začalo, nebo kolik jsem toho snesl. Mám toho dost! Já NECHCI odpouštět! Nechal bych je prožít ta samá muka, která prováděli oni mě, za celé ty roky.

Jaká úleva ze mě padla, najednou bylo všechno lehčí, tělo se uvolnilo, když jsem zjistil co vlastně chci. Chci jim to celé ukázat, ne postupně, ale najednou. Posvítím jim na tu nastřádanou bolest za celou tu dobu. A ta bolest je sežehne. S mírným úsměvem na rtu a klidem v obličeji jsem přišel k rozdělanému seančnímu ohni. Zářil tak sladce, přímo jsem si liboval v každém ladném zavlnění jednotlivých plamínků, spojujících se v široký sloup ohně. Vytáhl jsem jedno z hořících polen, očekával jsem bolest, protože celé žhnulo, ale vlastně ani to jsem nepocítil. Fascinovalo mě to. Mysterius ke mě přiběhl se střídavě nechápavým a vyděšeným obličejem: „CO TO DĚLÁŠ PROBOHA?!” S úšklebkem směřovaným poslednímu slovu, které vyřkl, jsem se na něho podíval a promluvil jsem: „Tahle seance potřebuje víc světla.” Oheň se potom rozšiřoval s velkým úspěchem. Nebylo tak pozdě na to, aby už opadla brzká ranní rosa. Traviny v okolí blafly jako správně škrtnutá zápalka. Jak rád jsem jim předal ty něžné křivky plamínků a ony je s radostí přijaly a pomohly mi je předat dál a dál A DÁL!

Chytli mě, možná to je dobře, ale potom jim to už nemůžu ukázat. Někdo mi řekl, že ten požár pohltil menší část předměstí a že ho doteď hasí. Celý les lehl popelem. A já se usmál, protože jsem věděl, že to viděli. Viděli to, na co jsem jim chtěl posvítit, co jsem jim chtěl ukázat. Neřešil jsem odhady zemřelých, které mi řvali do obličeje, odhady lidí, co žili ve tmě a já jim v té tmě rozsvítil světlo, jako bych sám pravil: ,,Budiž světlo!” Já je totiž nezabil, já je zachránil.