Kapitola 1- Klapka, kamera, fiasko
Adam s Filipem se tísnili u monitoru jakoby na těch pixelech záležely jejich životy. Kanál skomíral a my potřebovali velkou bombu. Něco co nám pomůže najít zašlou slávu.
“Tak co Sofie, jak to vypadá?” Vyhrkl Adam na drobnou dívku v kancelářském křesle. Obličej měl celý zbrocený potem. Právě přišel z fitka.
Já je pozorovala z pohodlí koženého křesla a pilovala si nehty. Ne, že by mi to bylo fuk, ale určitě to nebyl konec světa.
“Jen dva tisíce zhlédnutí?!” Zakřičel jako pavián a udeřil pěstí do stolu. Myš s klávesnicí nadskočily a plechovka s energetickým nápojem se vylila na stůl.
“Tohle se nemělo stát!“ Adam obcházel pokoj a mlátil se do hrudi jako orangutan. “Ne vůbec ne!” Říkal si sám pro sebe a srazil ze stolu vázu.
Filip to vzal s chladnou hlavou. Chytil Adama za obří biceps a podíval se mu do očí. “Lidi hold lovení duchů už netáhne.” Pokrčil rameny. “Musíme to udělat jinak.”
Sofie seděla jako přimrznutá a na klín ji stékal vlažný nápoj. Její duch odcestoval někam do oblak. Dělala to pokaždé, když někdo zvedl hlas nebo se situace vyostřila. S Adamem to bylo celkem často
“Sklapni a čum.” Nasměruji k němu displej telefonu.
Ukázala jsem mu článek z místních novin. O nějakém lese kde prý mizí lidi. Takových je dvanáct do tuctu, ale tenhle opatruje dnem I nocí policie.
Adam si prohlíží mobil jako pravěký muž oheň, na jeho tváři se značí zájem. Potom předává telefon Filipovi.
Filip si poškrábe strniště na bradě. “Zajímavý.” Podotýká a předkládá telefon Sofii. Konečně ji přešly mrákoty, jen aby jí zalil chladný strach.
“Ne, já nechci…” Vrací telefon Filipovi a něco datluje do klávesnice. Není to ani minuta a na monitoru se tyčí vysoký les. “…je tam něco hodně špatně.” Dodala vyděšeně.
Jako editorka je to co byste čekali. Celý den zalezlá v temné kobce kde jediným světlem bylo to, které vycházelo z monitoru. Ale jen co je pravda, kliká jako myš na heráku. Dokáže sestříhat deset hodin záběru za dvě hodiny a ještě vypít pět red bullů.
Adam doklusal k židli a dal si ruce v bok. “Pokud to diváci chtěj tak to dostanou! Příští měsíc musíme zaplatit nájem nebo nás vystěhujou!” Štěkal na ní až se mu prášilo od pusy.
“Podívej, zlato, my nemáme na vybranou.” Filip se ho zastal proti své přítelkyni.
Poslední plamínek naděje viděla ve mně, vůbec nevím proč. “Diano, prosím tě měj rozum, ano?” Zašeptala směrem ke mě.
Pokrčila jsem rameny.“Je to buď les a nebo do konce života pípat položky v supermarketu. Já mám jasno.”
Kapitola 2 – Černivec
Nejradši bych se po cestě prospala, ale okolnosti mi nijak nepomáhali. Filipova fábka z nového milénia neměla funkční v podstatě nic. Rzí prolezlí výfuk řval jako tigr, brzdy skřípali a tlumiče chyběli úplně.
Jako kameramanka jsem už věděla co nás čeká. Projdeme se po lese, nafingujeme přítomnost duchů a budeme se lekat každého poryvu větru. Adama posedli duchové snad padesátkrát a Filipa několikrát poškrábali.
Sofie s námi jede jako ta místní co zná příběh tohoto místa. Něco si potichu šušká a ruce má složené k sobě.
Nechtěla jsem ji brát sebou, lépe by udělala, kdyby zůstala v kobce. Ale Adam zůstal neoblomný, chtěl z toho představení vymáčknout maximum.
“Můžeš jet aspoň pomalu když je to tady samej výmol?” Běduji po pátém úderu hlavou o střechu auta. Už začínám vidět dvojmo a po čele mi stéká pramínek teplé krve.
Můj gambit vyšel, Filip zvolnil jízdu a tak jsem nenasbírala žádné další modřiny.
Na místo jsme dorazili za tmy, tak jak jsme plánovali. Vystoupili jsme ze stroje smrti a já si z kufru vzala futrál s kamerou.
Stála víc než Filipova fábka, to protože vidí I ve tmě. Pokládám si ji na rameno jako bazuku, jsem připravená to celé odpálit.
Vybíráme místo mezi dvěma stromy a já zapínám kameru. Adam s Filipem nasazují vyděšené výrazy lusknutím prstu a Sofie…zůstává nepřítomná.
“Vítejte v Černivci, v nejděsivějším lese celé České republiky.” Roztahuje teatrálně ruce a předstírá třas ve hlase.
Na něj navazuje Sofie z příběhem co jí vytiskla umělá inteligence. Něco o mrtvém myslivci co střílí turisty a spí v jehličí. Zní to jako příběhová linka nízko-rozpočtového hororu. Pro naše účely to stačí.
Po cestě ukazuje Filip na pařez. “O tenhle pařez zakopl starosta když mu utíkal…” Prstem projel po mírně strženém okraji “…přesně tady v těch místech.” Zarazil si do prstu třísku.
Odklonila jsem kameru pryč. Nepotřebujeme záběry toho, jak si Filip cucá prst jako mimino. Adam zatím objevil starou mysliveckou chatu.
Ošklivá barabizna ze shnilého dřeva. Strukturálně byla silná asi jako má vůle žít, ani za zlatou cihlu bych tam nevlezla. Ovšem dva showmany to neodradilo.
Po slabém stlačení kliky dveře odpadly z pantů na dřevěnou podlahu. Jenže to nebyla jediná věc co na podlaze ležela. Uprostřed místnosti ležela mrtvola ožraná až na maso. Instinktivně jsem sklonila kameru k zemi.
“Tak jsme toho myslivce našli…” Prohlásil vítězoslavně Adam a páčil loveckou pušku z chladného sevření. “Dio, natoč to!” Rozkázal mi.
Lomcoval ze zbraní tam a zpátky až ji vytrhl I s oběma pažemi. Místností se roznesl nechutný pach zkaženého masa. Musela jsem se chytit za nos, abych se nepozvracela.
Zbraní mířil přímo na optiku kamery. Připadal si jako kabrňák, ale byl to jen idiot co ublíží buď mně nebo sobě. “Nemiř s tím na mě! Nevíš jestli to není nabitý!”
“Doufám, že je.” Zasmál se a zlomil zbraň vejpůl, uvnitř ho přivítali dva červené broky. Byl jako děcko když mu dáte do ruky sirky.
Něco mě na něm děsilo. Před námi leželo mrtvé tělo a on v tom viděl jen atrakci. Stál nohou na odhaleném břiše a naparoval se. Musela jsem jít ven na vzduch.
Přistoupila ke mně Sofie. “Já věděla, že tady je něco špatně.” Koukala se mi přímo do očí. Tenhle strach byl opravdový. Třásly se jí rty a drkotala zuby.
Konejšivě jsem ji položila ruku na rameno. “Všechno bude dobrý, uvidíš.” Sama jsem si tím nebyla úplně jistá. Možná to co ho zabilo je ještě tady.
Na nebi se vynořil měsíc, noční vánek zpíval své tiché písně a mě zalil klid. Takové ticho, že bylo slyšet úplně všechno. Slabý proud nejbližšího potoka, ševelení listí a vzdálený křik.
Praskání větví a tupý zvuk dupání směřoval k nám. Byl stále silnější a silnější. Až z keře vyběhla lidská postava. Kulhající dívka s obličejem obsypaným drobnými rankami.
“Musíte odsud vypadnout než vás dostanou, hned!” Křičela na nás a sténala bolestí. Po tváři ji tekla krev, poskvrnila I její potrhaný bílý plášť.
Sofie se stáhla do sebe, tak jsem se musela slova ujmout já. “Ty jsi sjetá?” Slyšela jsem o lidech co po silných drogách ubližovali. Buď ostatním nebo sobě.
Pořád se ohlížela za rameno, paranoia jako vyšitá. “Jsou mi v patách…světlušky, žerou lidský maso!”
Mé obavy potvrdila, ta zkonzumovala víc drog než mexický kartely dokážou vyrobit.
Adama už omrzelo pózování s mrtvolou hajného tak vyšel ven. Dívka byla blízko a se Sofií jsme ustupovaly vzad. On jí šel naproti, se zbraní namířenou proti ní.
“Něco se hodně zvrtlo, musíte odsud vypadnout!” Nezastavovala se.
Za zády se jí začala formovat hromada žlutých světýlek letících přímo proti ní. Začala zrychlovat směrem k nám…směrem ke smrti.
Kulky z brokovnice jí roztrhly hrudní koš. Náraz ji odhodil zpátky na zem. Rukama si sahala na odhalené plíce jakoby je mohla vrátit zpátky. Žlutý mrak se na ní snesl a začala hostina.
Plakala, křičela a maniakálně plácala rukama. Její zoufalý boj nám dal chvíli na útěk. Odhodila jsem kameru a popadla Sofii za ruku. “Musíme odsud pryč!”
Kapitola 3 – Utíkej!
Zatímco Střelec a Jelimán zůstali civět na bezmocnou oběť, my jsme se Sofií vyrazily do lesa. Chtěla jsem se jim ztratit a vrátit se zpátky k autu. Kameru jsem nechala na místě, snad mi na ní světlušky dají pozor.
V dálce jsem slyšela výstřel asi už přišlo na naše hrdiny. Dodalo mi to více síly k útěku.
Uběhli jsme nejméně kilometr než jsem se odvážila otočit se zpátky. Sofie těžce oddechovala a výrazně zpomalovala. Na odpočinek, ale nebyl čas.
V hlavě jsem slyšela ty hlasy, které vás vybízejí k akci. Rozumíte jen útržky, ale to stačí jako motivace. “Nikdy se nezastavuj!” “Musíš odjet pryč!”
K autu to radši beru oklikou, Adama nesnáším, ale nepotřebuju vidět jeho mrtvé tělo. Míjíme smrky rychlostí a blesku a stále se ohlížím do všech směrů.
Necítím únavu, jen touhu odsud vypadnout celá. Má společnice tento postoj nezastává. Musím ji vláčet a její nohy se marně snaží udržet krok. Klopýtá o kameny a větší klády dřeva.
Blížíme se k palouku kde stojí náš klíč ke svobodě, když ji podklouznou nohy a kolenem dopadne na kámen. Padá ústy do hromady jehličí.
Jemně ji otáčím na záda a sleduji zranění. Má kolenní kloub vyhozený z jamky. Co mě děsí víc je hlasité vzlykání.
“Buď ticho nebo nás uslyší!” Zakrývám ji pusu, aby dýchala nosem.
Ona mě jako divoké zvíře kousne do prstu. Odstupuji několik kroků a mnu si ránu. Prokousnuté článek prostředníčku bolí jako čert.
Žlutý mrak nám je na stopě. Kmitání křídly se nese vzduchem jako píseň smrti. Sofiínin srdceryvný křik by nepřeslechli za žádné situace.
Snažím se jí koleno nahodit zpátky, ale působím tím akorát víc agónie. Světlo se přibližuje a dokonce zrychluje. Nezbývá mi jediná možnost.
Sehnu se k ní a pohladím ji po hnědých vlasech.“Moc mě to mrzí.” Šeptám a dám ji jednu ruku na spánek a druhou pod bradu. Jedno prasknutí a už ji nebude nic bolet.
Chvíli si prohlížím své ruce. Není na nich ani kapka krve, ale vzaly jeden život. Pohled na mou kamarádku s hlavou v pravém úhlu mi z mysli nikdy nezmizí.
Zvedám se a utíkám k autu. Jen pár kroků od něj leží Filip, tedy to co z něj zbylo. Vím, že je to on, protože svírá natažené ruce klíče. V druhé ruce drží mobilní telefon, všechno to streamoval na net.
Nemeškám ani vteřinu a beru mu klíče z ruky. Otevírám poškrábané dveře a vlezu dovnitř. Koutkem oka vidím proud vražedných světýlek. Motor několikrát zakašlal a pak nabíhá.
Žluté potvory se mě držely, ale s mou divokou jízdou nedokázali udržet krok. Jsem si jistá, že v průběhu útěku z auta odletěly zbývající dva disky.
Až u výjezdu z lesa jsem si oddechla. Přijeli jsme čtyři, jen já přežila.