Nesnáším tě,
ale ne ty oči,
ty svítí tmou,
i když se zlobíš.
Nesnáším tě,
ale ne tvůj hlas,
ten šeptá pravdu,
i když klame zas.
Nesnáším tě,
ale ne tvý kroky,
jsou jistý, krásný,
i když jdou do stoky.
Nesnáším tě,
ale ne tvůj smích,
ten zní jak světlo
v mojí tmě na stěnách.
Nesnáším tě,
ale myslím ty slova,
který si říkáš,
jak jedovatá kova.
Každý „jsem hnusná“,
„jsem zbytečná nula“,
je jako rána,
co ve mně znova ztuhla.
Když si vezmeš šaty,
vypadáš jak sen,
ale ty v nich stojíš
jak v kleci ze stěn.
Nenávidíš se
za to, co nejsi,
a já nenávidím,
že ti to prochází.
Nesnáším ty věty,
co říkáš si v zrcadle,
jak střílíš po sobě,
i když jsi padla.
A víš co je nejvíc,
co mě sžírá zaživa?
Že ten hlas ve tvý hlavě…
je i ten, co mně přebývá.
A tak to řeknu,
už naplno, bez stínů:
Nesnáším to, že se nesnáším,
že ve mně roste vlastní stín.
Že ta holka, co ji denně soudím,
co jí ubližuju, když se loučím –
ta, co ji lámu slovem, pohledem i hlasem…
že ta holka, co nesnáším…
jsem já. A to je asi ten pravý děs.