Uprostřed ničeho, tonu,
a přesto není v čem se topit.
Jen prázdno,
které pálí jak dusno
a ty,
jak cigáro co si típám o kotník.
Spáry ticha mě polykají,
nemůžu utéct.
Moje duše odchází,
potichu, bez rozloučení.
Sebedestruktivní stavy.
Možná proto musím být sama?
Možná proto mě nic nedrží,
možná proto
jsem prohnilé jablko
uprostřed misky
plné zralého ovoce.
Nikdo se mě nechce dotknout.
A když se přece přiblíží,
zatajuju dech,
aby neucítili,
jak hluboko už to jde.
Od kůže po dřeň.
Od dřně po duši.
Shnilá. Skrz na skrz.