Srdce křehké denně nosím,
leč smysl pro humor máš.
Na kolenou snažně prosím –
osamělost, tu mi smaž.
—
Každý krok zdá se být těžší,
zapomínám víc než dřív,
za to vám však zřejmě vděčím –
i paměť má na mě zlý vliv.
—
V mé hlavě je zamlženo,
dostanu světlo někdy zpět?
I pár jmen je tam zavrženo,
při zaznění zde začne hřmět.
—
Nemám sílu už tě prosit,
nepochopil mě zřejmě svět,
jsem pouze zraněná laň,
jen do země zašlapaný květ.
—
Tak další břemeno mi přiděl,
nech ho v mé bouřce jako svíčku vlát.
Jestli jsi snad někdy chtěl –
měls mi lehčí hlavu dávno dát.