“Znáš to přísloví, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše?” ptá se Johanka malého Michala, “dnes ti budu vyprávět, jak třeba mohlo takové přísloví vzniknout.”
To ráno bylo v Klasici jako každé jiné. Avšak už ne tak šťastné, jako to bývala rána kdysi. Po návsi už se nerozléhal tepot kladiv z kovárny, jen pár zemědělců okopávalo pole a na návsi se mihlo jen pár vesničanů u poloprázdných dřevěných stánků se zbožím. Za jedním z domků pracoval na poli mladý farmář. Říkali mu Štěpán z Klasice.
“Štěpáne,” volá na farmáře jeho žena Dorotka, která právě chystala špinavé oblečení do proutěného koše, aby ho mohla vyprat, “mohl bys sem na chvilku přijít?”
“Ano, copak potřebuješ?” odložil Štěpán motyku a oklepal si škorně od nalepené hlíny.
“Dojdeš na náves koupit nějaký maso na oběd?” prosí ho Dorotka.
“Samozřejmě, co by to tak mělo být?”
“Nevím, jestli si můžeme dovolit něco jinýho, než zajíce,” povídá Dorotka sklesle, i když ví, že se Štěpán moc snaží vydělat peníze, aby se měli zase tak dobře, jako když byli malí a Klasice byla vzkvétající vesničkou. Štěpán Dorotku objal a pohladil ji po vlasech.
Z truhly v jejich polozemničce s doškovou střechou vyndal měšec, ze kterého vysypal dva měděné haldy a vydal se na náves k řezníkovi.
“Ale podívejme. To už jsi zlámal další kosu, Štěpáne?” směje se jeden ze strážných, které Štěpán po cestě míjel.
“Buďte zdrávi, ale ne, jdu za řezníkem pro maso,” odpovídá Štěpán.
“Za řezníkem?” podívají se na sebe strážní, “ale ten už v Klasici není.”
“Jakto?” diví se Štěpán.
“Včera o tom mluvil v hospodě Jindra. Všechno jsem neslyšel, ale jak odtud lidi odcházejí do Sklavy, tak asi nebyl výjimkou. Zkrátka odešel za lepším.”
“Zastavím se za Jindrou, bůh s vámi!” loučí se Matěj se stráží. Míří si to rovnou za Jindřichem. Toho zahlédl u svého domu. “Jindro!”
“Štěpáne, zdař bůh. Co tě za mnou přivádí? Neříkej, že potřebuješ pomoc sbalit nějakou kost,” ptá se Jindřich, který právě u svého domu štípal dříví na špalku.
“Ale dej pokoj, já mám přece Dorotku, Jindro. Poslala mě za řezníkem pro maso na oběd, ale strážník mi řekl, že odešel z vesnice. Poslal mě za tebou, protože prej právě ty víš proč.”
“Vím, odmítl přidat se do cechu řezníků tady v posklaví. A jelikož Sklava není tak daleko, tak sem ještě zasahuje mílový právo. Řezníkovi přišel ze Sklavy mandát, že má Klasici opustit.”
“Říkali mi, že odešel do Sklavy, protože se tu nezvládal uživit.”
“To jsou kecy, normálně ho vyhnali!”
“Ale co mám dělat? Nechci vidět ženu zklamanou, že jsem maso nesehnal,” povídá Matěj.
“Tak zkus něco splašit.”
“Myslíš jako ulovit? – Já?”
“Tak neříkám srnu nebo zajíce. Pokud nemáš povolení, tak by se ti to moc nevyplatilo, ale nikdo neříká, že nemůžeš chytit třeba holuba.”
“No, třeba bych se o to mohl pokusit.”
“Nemáš co ztratit, brzy nashle.”
“Sbohem, Jindro.” Matěj chodil kolem Jindřichova domu a přemýšlel, jak by se mu podařilo holuba chytit. Pak ho to napadlo. “Jindro, ta síť, co visí u tebe vedle dveří, mohl bych si jí půjčit?”
“Jo, jasný, jen mi jí neroztrhej, u teď je samá díra.”
Štěpán se pošklíbl: “Vrátím ti jí v pořádku, neboj se, mockrát ti děkuju.”
Když se vracel ke svému domu, viděl, jak jeho žena zrovna nesla proutěný koš s prádlem k řece. Popadl vak se zrním a hrst rozhodil za roh jeho domu, kde mu holubi běžně kradou zrna z pytlů. Byl připraven číhal, jestli na zrna usedne nějaký holub.
Po chvilce Štěpán slyšel šepot křídel za rohem, tak vyskočil a rozhodil síť. Do sítě chytl malého vrabce. Štěpán byl nadšenej, že se mu podařilo něco ulovit. Opatrně pod síť sáhl, aby mu vrabec neuletěl.
V tu chvíli pár stop od něho přistál holub. Štěpán se na něj podíval a na vrabce úplně zapomněl. Opatrně zvedl síť, čímž pustil vrabce a skočil po holubovi. Holub byl bohužel rychlejší a uletěl na střechu Štěpánova domku. Štěpán byl natolik přesvědčený, že holuba chytí, tak si hodil síť za krk, popadl žebřík, opřel ho o štít a pomalu vylezl nahoru. Holub stále na hřbetu střechy vrkal a Matěj plazíce se po hřebeni se pomalu plížil k holubovi s připravenou sítí. Velmi opatrně popolézal po střeše blíž a blíž k holubovi. Když už byl od holuba úplně jen na dosah ruky, tak prkna střechy pod jeho levou nohou povolila a noha se mu propadla skrze střechu dovnitř. Holub se vylekal a odletěl pryč za vesnici.
“Co tam nahoře děláš?” volala na něho nechápavě Dorotka, která zrovna nesla vyprané prádlo od řeky. Po tom, co Štěpán dostal svou nohu z mezery mezi prkny střechy a slezl dolů, své ženě celý příběh vyprávěl.
“Ale Štěpáne,” povídá manželka, “ty pustíš vrabce, kterého jsi chytil proto, aby ses zmrzačil kvůli holubovi? Pamatuj si, že lepší vrabec v hrsti než holub někde na střeše.”