Když slunce pálí jako ďas,
do práce se mi vůbec nechce,
problém řeším vcelku lehce
jdu plavat jako včera zas.
Už z dálky slyším smát se hlas
všech chlapců, dívek nadšený.
Jsem cestou dosti zničený,
jdu na bar chvíli ztrácet čas.
U piva sedím, mám to rád,
ve vodě vidím plno lidí,
dospělí plavou, skáčou mladí,
též vidím si tam děti hrát.
A o tom jsem se rozhod’ psát.
svou Plzeň lokám, žízeň ztracím,
Vždycky se sem moc rád vracím
a je to na mně, doufám, znát.
Už dávno voda nestačí mi,
abych z ní jenom radost měl,
vždy musím cítit hořký chmel,
bez piva léto nechutná mi.
Už vím, co dělá pivo s námi,
růžové brýle nasazuje,
pak zdá se, že vše lépe pluje,
však jsou to klamy, jenom klamy.
Když vidím děti bez váhání
hned běžet rovnou do vody,
při běhu servat kalhoty,
tak natěšené na koupání,
já nemám, chudák, ani zdání,
co dělám špatně. Je to tak,
dost brzy by mě trefil šlak,
bych takhle skákal bez ustání.
Ten malý kluk, co běhá kolem
jen v oranžových kraťasech
s paprsky slunce ve vlasech,
nic nedbá svých odřených kolen.
Užívá si svůj dětský sen.
Buď plave nebo chytá pulce,
má čolky, žáby pořád v ruce
a chodí plavat každý den.
Únavou večer hlavu sklání,
ospalý úsměv na rtech má,
je to moc šťastný klučina.
A já už léta nemám zdání
kam moje dětství znenadání
zmizelo, zbyl po něm jen stín.
Již mnoho piv a mnoho vín
jsem vypil. Mám jen jedno přání:
čas vrátit, zase šťastný být.