Útlý plamen svíce hoří,
hoří, klidně plápolá.
Světlý kruh na zemi tvoří
a v něm leží mrtvola.
Kdo je vrah a kdo je oběť?
To ví snad jen hvězdný třpyt
a ten slovo neprozradí,
vždyť nemůže promluvit.
Nahé tělo v krvi leží,
hruď se ztěžka nadýmá,
pod zády cár krve běží,
přišla smrti hodina.
Mrtvý ještě mělce dýchá,
zánik svůj však nezvrátí,
život z jeho rány prchá,
má co měl, nic neztratí.
Tvář se skrývá v temném stínu,
mrtvý bloudí pohledem,
svými ústy líbá hlínu,
svět zůstane nezměněn.
Bledé líce nepromluví,
z očí slza nesteče,
Krásný jeho vlas, byl plavý,
jenom vítr učeše.
Ladná byla jeho šíje,
havraní ji halí vlas,
na krku dál tepna bije,
nevrátí mu život as.
Srdce stále tepe, tepe,
slábne, slábne jeho dech,
nezmůže nic a smrt klepe.
“Nech mladíka žíti, nech!”
Ramena on široká měl,
také paže samý sval.
K čemu síla? – Vrah ho našel,
zrádně do zad nožem ťal.
Ruka už se ani nehne,
v krvi leží její hřbet,
ze země se už nezvedne,
bude se jen pomstou chvět.
Hruď se stále klidně zvedá,
svaly jsou však bezmocné,
kůže je smrtelně bledá.
Dvě hodiny z půlnoce.
Prsa silná, útlý měl pas,
od krve má celý bok.
Plamínek na chvilenku zhas,
ve svitu se zablesk’ pot.
Břicho k slabinám se sváží,
zbytek kryje temný stín,
v něm noha přes nohu leží.
Jakou bolest jaký splín
zažil tento mladík asi,
než vydechl naposled.
Byl to chlapec, kolik krásy
nechal zabít krutý svět.
Noc je tichá, srdce stojí,
dech se rovněž zastavil,
mrtvý leží v krvi svojí,
na cestu se vypravil.
Jak se duše z těla vznesla,
zhasla svíce na stole,
rakev s ním do hrobu klesla,
mladík dostál pokoje.
