Každý rok nastupují desítky tisíc středoškoláků do odborné praxe s nadějí, že si konečně vyzkouší, jak jejich obor funguje v reálném světě. Místo toho však mnohé z nich čeká zklamání a často i pochybnosti, zda si vůbec zvolili správný obor. A to navzdory tomu, že by je daná profese ve skutečné praxi mohla velmi bavit. Systém, který by měl studentům otevřít dveře do profesionálního života, tak často více připomíná vykořisťování než vzdělávání.
Můžeme si proto položit otázku: Je současný systém skutečně tím nejlepším, co dokážeme nabídnout? Kde jsou jeho chyby a jak je možné je napravit? Neslouží nakonec „nevzdělaný“ středoškolák firmám spíše jako levná pracovní síla, nebo jako prostředek k budování pozitivního obrazu společnosti, která údajně „pomáhá mládeži růst“?
Základní myšlenka odborné praxe je přitom velmi dobrá — připravit studenty na reálné pracovní prostředí, aby si během studia mohli ověřit, jak daný obor opravdu funguje. Je to bezesporu jeden z nejlepších způsobů, jak studentům přiblížit rozdíl mezi akademickým a profesním světem. Ačkoliv se tyto dva světy vždy budou lišit, je důležité studentům umožnit poznat, co je čeká po škole.
Realita praxí je však často daleko od této idealistické vize. Zkušenosti studentů napříč obory ukazují, že místo smysluplného zapojení do pracovního procesu dochází buď k úplné nečinnosti, rutinní nezáživné práci nebo k pouhému opakování školní výuky v jiném prostředí. Studenti často nedostávají žádnou zpětnou vazbu, nikdo je nevede, a jejich růst je minimální.
Z vyprávění svých přátel jsem zjistil, že praxe mnohdy probíhají tak, že studenti nedostanou žádnou práci a pouze „sedí a sledují“. Firmy argumentují tím, že i pozorováním se lze učit. Jiní studenti jsou zneužíváni k činnostem nesouvisejícím s oborem – vaření kávy, třídění papírů a podobně. Poslední častou praxí je „školní výuka ve firmě“ – student místo práce poslouchá přednášku, kterou by stejně tak mohl mít ve škole.
Ani tam, kde praxe dává smysl a student skutečně pracuje, není situace ideální. Hlavním problémem bývá finanční ohodnocení. Některé školy otázku odměny vůbec neřeší a nechávají ji na domluvě mezi studentem a firmou. Tento přístup sice odráží realitu, kde si člověk musí vše zařídit sám, ale zároveň otevírá prostor pro zneužívání. Studenti tak často pracují buď zcela zdarma, nebo za částky hluboko pod hranicí minimální mzdy — například 10 Kč/hod.
Na druhé straně existují školy, které jakékoliv odměňování zakazují. Pokud firma studentovi chce zaplatit, nesmí, protože škola podmiňuje uznání praxe zákazem finanční kompenzace. Akademické instituce argumentují tím, že jde o formu výuky — a za tu se přece také neplatí. Všichni ale víme, že student v praxi často vykonává mnohem více než ve škole, kde často projde bez většího úsilí. V pracovním světě by takové tempo neobstálo.
Je třeba uznat, že otázka odměny je složitá. Studenti bývají nezkušení a často nejsou schopni firmě hned přinést reálnou hodnotu. Zároveň je ale třeba připomenout, že tento problém způsobuje sama škola — pokud nedokáže studenty připravit tak, aby byli alespoň částečně užiteční, není pak možné očekávat smysluplnou praxi. Každá práce, která má nějakou hodnotu, by však měla být alespoň minimálně ohodnocena. Plat v řádu korun je spíše urážkou než skutečným oceněním.
Dalším problémem je délka a struktura praxe. Často trvá jen jeden až dva týdny, což mnohdy nestačí ani na základní zaučení do systému – obzvlášť v IT oborech, kde úvodní adaptace trvá klidně několik týdnů. Existují i alternativní formáty, jako například jeden den praxe každý druhý týden, které však kvůli své roztříštěnosti zcela postrádají efektivitu.
Školy navíc selhávají v kontrole kvality praxí. Firmy mnohdy nedostanou jasné instrukce, co se od nich očekává, a tak nemohou nést plnou odpovědnost za kvalitu praxe. Chybí zpětná vazba, evaluace i systémová podpora.
Co si z toho všeho student odnese? Především zklamání. Zjistí, že nedostal to, co mu bylo slíbeno, nic nového se nenaučil, a možná dokonce finančně tratil — kvůli dopravě nebo placenému obědu.
No a jak by se tyto nedostatky mohly opravit? Primárním krokem by mělo být umožnění finančního odměňování studentů a ideálně také zavedení minimální výše odměny. Takový krok by motivoval firmy k tomu, aby si studentů více vážily a skutečně je zapojily do reálné práce. Samozřejmě by to přineslo i komplikace — například nižší ochotu firem studenty přijímat, protože by pro ně znamenali náklad. Právě proto by měla školní výuka fungovat tak, aby studenty připravila na reálné podmínky a umožnila jim být firmám užiteční. Vhodné by také bylo, aby se praxe uskutečňovala až v pozdějších fázích studia, kdy už student něco skutečně umí.
Zásadním zlepšením by bylo také prodloužení délky praxí. Krátkodobé stáže v řádu několika dní nebo hodin týdně většinou nestačí ani na úvodní zaškolení, natož na skutečné zapojení do pracovních procesů. Ideálním řešením by byla praxe trvající například celé pololetí, během něhož by se student mohl plně ponořit do pracovního prostředí a skutečně si osvojit nové dovednosti.
Dále by bylo přínosné zavést systém, ve kterém by studenti mohli firmy hodnotit — podobně jako se hodnotí učitelé nebo kurzy. To by vytvořilo na firmy určitý tlak, aby zajistily kvalitní průběh praxe, protože by si tím zlepšily reputaci a přilákaly by do budoucna kvalitnější studenty, kteří jim mohou být skutečně přínosem.
Tento pohled nevychází jen z obecných úvah, ale i z mé osobní zkušenosti. Během studia na střední škole informatiky jsem absolvoval dvě čtrnáctidenní praxe s denním limitem šesti hodin. Bylo nám výslovně zakázáno přijmout jakoukoli finanční odměnu nebo náhradu nákladů. Já sám jsem si našel praxi ve firmě, ve které jsem už rok pracoval jako programátor, a firma měla zájem mi za práci zaplatit. Kvůli podmínkám školy však nesměla. Nakonec jsem na praxi doplácel, protože jsem si musel hradit obědy, které by mi jinak firma běžně platila. Přesto moje zkušenost patřila k těm lepším — podle vyprávění spolužáků mnozí z nich jen seděli v kanceláři a neměli co dělat, nebo byli degradováni na “kávového asistenta”, případně se ocitli ve firmách, kde jim zaměstnavatel pouze přednášel látku podobně jako ve škole, aniž by jim umožnil jakýkoli přístup k praxi.
Když jsem si k tomuto tématu dělal širší průzkum, potvrdilo se mi, že problémy s praxemi nejsou výjimkou, ale spíše běžným jevem napříč různými školami a obory. Příkladem může být i situace, kdy studentka sice dostává zaplaceno, ale musí pracovat šest dní v týdnu a odměna nakonec vyjde na směšných 20 Kč za hodinu — což je spíše výsměch než uznání hodnoty vykonané práce.