Upozornění: Text není zrovna pozitivní, a obsahuje myšlenky na sebevraždu, sebenenávist sebepoškozovaní, a beznaděj.
“Jde jí jen o pozornost”
Napadaly moje myšlenky cizí hlasy a chodily mě děsit do vlastní hlavy.
Cítila jsem na sobě pohledy všech možných očí i dveří, jak šeptaly si, co za trosku právě viděly.
Dveře nemůžou vidět, ale pořád dokážou soudit mě v mojí hlavě.
Cítila jsem pohledy učitelů, rukávy hned stáhla dolů, přestože doma jsem se přesvědčovala, že se nemám proč schovávat.
Nebylo za co se stydět, krvavé čárky byly přeci jen módní doplněk.
Tak proč dělala jsem, že neexistuje?
Vyhrnula si rukávy a předstírala, že fialová, červená a rudá neexistují, dokud se někdo nepodíval.
A nepřesvědčil mě o opaku.
Zbabělče
Vynadala mi černá hmota, co naváděla mě, abych se cítila sebevědomě.
Aby mi bylo všechno u prdele.
Podporovala to, co mě bolí.
Měla na háku pocity ostatních, co se o mě možná bojí.
Já jim za to totiž nestojím.
Z plavby mezi hvězdami spadla jsem na nohy do reality.
Pohledy zmizely. Nikdo na mě neviděl paletu barev.
Všechno se rozplynulo v odstínech šedi.
Žádné oči ani dveře si nešeptaly.
Žádní učitelé nekontrolovali, jestli to, co viděli, byly jen mžitky.
Nikdo se na mě neotočil, a ani se nezeptal, jestli jsem v pohodě.
Mají pravdu. Jsi k ničemu
Nestojím za pohled ani za ověření.
Toužím totiž jen po pozornosti.
Od tebe, od mámy a táty, od bráchy. Od kamarádů, co nemám, a nikdy nebudu.
Od rodiny, kterou hledám mezi hvězdami.
Jsi ubohá!
Slyším znova a znova, dokud nemotá se mi hlava a nemám další ubrousek, abych dostala krev ze svojí ruky.
“Jsi v pohodě?”
“Jo, jasně,” usměju se hloupě. Sarkasmus spolknu, pro jednou v životě.
“Je mi fajn”
Lhářko!
“Fakt”
A tak přemýšlím: Je víc nápadná náplast? Nebo paleta?
Bolí víc oheň? Nebo voda?
Když přestanu chodit, všimnou si snad?
Nebo jen pokrčí rameny.
Nemáš žádné kamarády. Ani si nevšimnou, i kdybys skočila.
Skončila.
Umřela.
Tak se tím přestaň zabývat.
Otoč se s maskou přes obličej.
Za rohem si vyměň tváře.
A dělej, že je máš u prdele.
Ty jim totiž rozhodně nestojíš za dobývání do tvé věže.
Vysoké a hluboko ukryté, aby nikdo neznal pravou a upřímnou odpověď na otázku, po které toužíme.
“Jsi v pohodě?”
“Vlastně ani tak moc ne…”
Bojuji bitvy, které nechápu.
Lžu těm, které miluju.
A tak každý den vstanu s pocitem prázdnoty a touhou po normálním stavu, kam se stejně nikdy nedostanu.