Venku lilo, sedět a poslouchat je vše co mi zbylo.
Časem kličkuji pozorováním spirály, která se točí na mé vinylové desce,
ta česká slova si tancují nad prostorem dokola a tak různě se zastavují ve vzduchu, jakmile noty pominou a ticho se hlásí.
Předstírám, sním že jsem v jiné době, jen abych se cítila “svá”.
Ta zeď polepená plakáty z filmů a alb je to, co tvoří mne, koukám se na sebe jako v zrcadle, ale v jiné formě, skrz kytky pověšené vzhůru nohama, které představují tu nostalgii v mé povaze. Pověšené baletní špičky, jak kdybych se piruetou točila v minulosti, která není a zmizela jako černý prach.
Sny se tedy odrážejí “psaním do šuplíku”,
a když ho kdokoliv otevře, stoupám výš ale nerada jsem viděn, je to jen neustálý chtíč být něco víc, tím být slyšen a pochopen.