Z čeho mám radost? Ze sebe, ze své vlastní cesty. Dívám se na sebe před rokem, před dvěma, před pěti a jsem na sebe hrdá. A to náležitě. Tak se na to pojďme podívat.
Nevím, kolik mi tenkrát bylo let, když to začalo. Možná jsem ještě ani nechodila na základní školu. Usínala jsem plná strachu, někdy jsem doufala, že přes noc zapomene na svůj slib a někdy jsem jen v duchu prosila, abych se ráno nevzbudila. To bylo až moc brzo, ani jsem si neuvědomovala, co to znamená.
V zimě mého desátého, možná jedenáctého roku mě poprvé napadlo udělat to sama. Snad nemusím říkat, že to je až moc brzo.
Ve dvanácti letech jsem nakreslila na svou ruku první čáru, smířená s následky, doufajíc, že to pomůže. Nepomohlo, samozřejmě že ne. Ale jak jsem to mohla vědět? Byla jsem tak moc mladá. I přes to, že jsem byla obklopena lidmi, jsem byla sama v boji se životem. Nikdy mě nikdo nenaučil, jak správně držet meč, natož jak šermovat a být schopna se ubránit o tolik zkušenějšímu nepříteli. Na okamžitý boj bylo až moc brzo.
A tak jsem dělala, co jsem mohla. Navzdory zraněním jsem se zuby nehty držela toho mála, co jsem měla. Krvácela jsem, ale i přes to, že moje hlava už boj vzdala, rozedrané, zjizvené tělo se pralo dál, odhodlané přežít. Bylo až moc brzo na to, abych to nezvládla.
Jednoho dne jsem se vzbudila celá rozlámaná. Kdy? Nemám tušení. Ve sporu se životem není čas vnímat něco tak nepodstatného, jako je čas a nebo prostor. Zamžourala jsem do nebe, slunce bylo očividně odhodlané mi propálit sítnice. Za zlé jsem mu to neměla. Naopak – byla jsem nadšením celá bez sebe. Do té doby mi nedošlo, jak dlouho nebi vládla mračna a svět byl ponořený v temnotě. Posadila jsem se, načež se mi zamotala hlava. Na takové podmínky jsem nebyla zvyklá. Rozhlédla jsem se kolem sebe a chvíli trvalo, než mi to došlo. Vyhrála jsem.
Stojím tu, obklopená lidmi. Málokdo z nich ví o mých jizvách z několikaleté války, které už se nikdy plně nezahojí. Jsem za to ráda, jsem na sebe hrdá. A ačkoliv se to mnohým nelíbí, už navždy budu ukazovat svou radost a projevovat ji nahlas, protože jsem málem zemřela potichu. Zmlknu jedině ve chvíli, kdy budu ležet v hrobě. A i přes to tu má slova zůstanou ještě dlouho.