Schovávám se do svého magnoliového květu, jakoby to byl můj úkryt. Měkký, vonící po jaru. Ze staré skříně vytahuji šitíčko, trochu zaprášené, ale stále skvělé. Do šatiček si přišívám semínka.
Perly na závěsy navlékám, jako by to byly kapky rosy, co se ráno zatoulaly z louky až k mému oknu. A když mi zůstane kousek nitě, udělám z ní čepičku pro skřítka. Tu jeho starou roztrhl, když se prodíral trním pro šípky, které jsme si chtěli spařit do našeho středečního čajového dýchánku.
Byla to jeho nejoblíbenější čepička. Trochu křivá, trošku pomačkaná, ale plná skřítčí důstojnosti. A on byl zase můj nejmilejší skřítek, se vším, co k tomu patří: s kapsami plnými kůry a smíchu, s očima, které svítily i za pošmourného dne.
Když na něj pomyslím, koutky mi cuknou do úsměvu. Takového, kde voní vzpomínky po čaji a po mechu.