Nemám o čem psát.
Všechny děje mě minuly.
Nemám se kvůli čemu prát,
Omlouvám se velice,
žití –
labyrint pro labyrint.
Chybí cíl,
i cit je cíl,
smích se kdysi vytratil,
zřejmě
zranitelností pochován
za zdmi
nepřátelského Zámku Času.
Bez úžasu.
Nemám o čem hrát,
prsty na klavíri strnuly,
není kam se brát,
basovou linku
zalil děsu beton
a melodie vrže duší
až do uší
jak u úplňku výjení.
Pomalinku hraje
malé tercie
sebe-dezercie
do pustiny,
kde slnko vesele
do úmoru suší,
vypařuje duši,
rozplývající se
vzduchoprázdnem chladu
ve společnosti
krakajicích havranů.