Už nadosmrti budu děvkou.
Děvkou vlastní úzkosti.
A jsem do proudu ticha hozen
sám, však v plné místnosti.
A možná jsem sám sebou zhrozen,
i v hluku větví šumotu
a každá větev je jak břitva,
co řeže skrz mou nahotu.
Žádný plamen, ani žár,
A přesto vím, že cesta pálí,
že každý krok boj se sebou,
než zmizím kdesi v chladné dáli.
Jak procházím se hlouběj’ lesem,
tak úzkost tančí v kruhu stále,
kroky těžknou setrvale
a já jsem děvkou – pořád dále…
