Pod hladinou tma a pod tmou hlubina,
tam klesám v bahně bez naděje zpátky,
kde duše má praská jak dutá lastura
a z mých očích zbyly jen černé zátky.
Ve větru nese se šepot jak kletba,
to já se směju s rozbitou čelistí,
ruka má zlomená, hruď už se nezdvihá,
všechno, co zbývá, je jen pach tlející.
Pod nohama praská zem,
pod zemí jáma plná hnisu.
Do tmy se řítím pouze sám,
roztříštěn na kusy,
bez kompromisu.
Smějte se, děvky, rvěte se v smíchu,
konečně patřím tam, kam jsem chtěl!
Kus mého masa a vzkaz mého hříchu,
moje krev kreslí Poddno na ocel.
Ze stoky vylézám bez kusu kůže,
hadi mi v žebrech tancují,
mozek mi klouže po blátivé půdě,
noci jsou delší a dny se zkracují.
Ať hlína mě dusí,
ať kost praskne v lebce,
ať černý hnis můj epitaf píše,
už nebudu k smíchu,
už nebudu k pláči,
už budu jen ticho, co v kostech vám dýše.
