S krutou něhou objímám tento čas
rozpjatý mezi mlhou úsvitu a stínem soumraku,
s němou výčitkou hladím jeho jas,
co v číši rozlomené luny bledne jak pomíjivé zlato.
Ta paměť jež v čase už nezaplane,
jen nad poslední jiskrou v temnotách
chvěje se – jak list, jenž nepovadne.
Svět je jenom poezie,
spletená v Ježíšově koruně z trní,
kde rubíny bolesti třpytí se
jak slzy velkého boha Osirise,
jenž sklízí stébla dnů srpem věčnosti.
V propasti slov mezi tichem a hlukem
kde smrt se odráží v černých zrcadlech vody,
co rozmočí déšť i plamen v klínku rukou.
Aby se věčnost zavlnila v proudu,
a aby se řeka horoucně zvedla,
stačí jen trochu krve a trochu inkoustu,
kapky padající na pergamen osudu,
kde hvězdy jsou slova a mlčení jejich stín.