Story morgošů ze štatlu

TW: smrt, drogy, kasíno, argot, Brno
Když jsem ještě bydlel v Česku, trávil jsem většinu času v Brně a byl jsem fascinován kulturou místních lidí. Nejvíce mě vždy zaujímalo podsvětí a šedá zóna na okraji společnosti. Protože se málokdy něčeho leknu, měl jsem ve zvyku bavit se s pochybnými osobnostmi v různých částech Brna, které jsou dobře známé místním obyvatelům. Ať už šlo o hlavní nádraží, nebo třeba Cejl, téměř všude jsem znal alespoň jednoho bezdomovce nebo Roma. Rád jsem s nimi slušně konverzoval a za zajímavé příběhy jsem jim často dal nějaké peníze nebo cigaretu – prostě to, o co si jako odměnu řekli.

Abych si s nimi udržel dobré vztahy, nosil jsem jim občas i jídlo, čistě ze slušnosti a aby mě měli rádi. Jejich příběhy byly tak rozmanité a často smutné, že jsem nemohl odolat a tento rituál jsem opakoval několik let. Dnes jsem se rozhodl, že některé z těch zajímavějších sepíšu a postupně je zveřejním. Nemohu zaručit, že jsou všechny příběhy stoprocentně reálné, ale věřím, že mají alespoň pravdivé jádro.

Protože mi byly příběhy často vyprávěny brněnským hantec a argotem, rozhodl jsem se, že pro zachování autenticity budu následující příběh psát právě tímto stylem, proto se omlouvám za těžkou čitelnost.

Jednoho ponurého jarního dne kolem roku 2004 jsem se procházel po ulici Körnerova a narazil na jednu bezdomovkyni, kterou jsem už znal, ale nikdy jsem s ní nemluvil, protože obvykle nebyla ve stavu, který by to umožňoval. Občas jsem jí dal jídlo, aby si mě zapamatovala jako přátelskou tvář. Tentokrát však vypadala celkem v pořádku, alespoň vzhledem k poměrům, v jakých lidé na ulici žijí. Zastavil jsem se, dal jí stovku, aby měla něco na jídlo, a začal se jí ptát, jak se má.

Po nějaké konverzaci jsem se dostal k osudové otázce “Jak jste se dostala na ulici?”

Odpověděla: 

“Hele, chlape, klídek, tohle bude mazec jak prase. Řeknu to narovinu, žádný sračky. Žrala sem normálně, manžel Jozef šel šmelit po štrekách, já doma mastila s harantama – Ančou a Tomíkem. Bydlák sme měli v malým kutlochu na špinavým sídlišti, všechno šlapalo, než to šlo do hajzlu. Pak přišla ta zasraná mizérie, Jozef letěl z roboty jak mastnej blesk a my začli topit v lovech jak Titanic v ledu. To byl začátek totálního průseru, vole. Najednou nebylo ani na pojebanou činžu, na kus žvance, ani na poseranýho škopka. Šlapali sme vodu, ale čím víc sme máchali, tím víc sme šli ke dnu. 

Jedna stará štětka z knajpy mi začla hustit do palice, že v kasínu, co ho šmelí místní zmrdi, tečou lehký prachy. Prý: ‘Eri, tam nahážeš pár šupů a jedeš bomby. ‘Já byla blbá jak bedna kytu a skočila na to jak čokl na kost. První výhry mě nakoply jak rána do držky. Říkám si, mám kliku jak prase, to je tutovka. Ale pak to šlo do hajzlu jak špatnej chlast. Začla sem tam cákat jak debil a když mi došly love, začla sem žebrat u těch mafiánskejch zkurvysynů. A ty jejich úroky? To byl masakr, vole. Každej den to naskakovalo jak hnis na prdeli, prachy, co bych nevydělala ani kdybych šlapala chodník do konce života. 

A když už sem byla v prdeli, ti šmejdi mi řekli: ‘Eri, buď začneš šmelit fet, nebo tě rozřežeme na kousky. ‘Co sem měla dělat? Byla sem v hajzlu po uši. Začla sem roznášet matroš a to byl teprve začátek pořádnýho kopru. Bylo to jak šlapání v hovnech, každej den stres, že mě sejme někdo z fízlů nebo že mě ty zmrdi stáhnou za to, že jim nepošlu škváru včas. 

Pak už to bylo neúnosný. Všechno šlo do kopru. Šla sem za fízlama, myslela sem, že mě vytáhnou z toho sračkomatu. Ale ti čuráci se mi vysmáli do ksichtu. Jeden knírnatej zmrd mi řekl: ‘Paní, přestaňte kecat sračky, tohle nám nestačí. ‘A šoupli mě do hajzlu. Cítila sem se jak špinavej hadr, co ho někdo hodil do kanálu. 

A pak to bouchlo. Mafie měla fízly pod palcem, no a druhej den věděli, že sem je chtěla napráskat. Jozef zmizel jak pára nad hrncem. Šel ven a už ho nikdo neviděl. Prolezla sem všechny špeluňky, pajzly i černý díry, ale nikde ani hovno. A pak přišel vzkaz: ‘Drž hubu, nebo skončíš jako on. ‘Jsem si jistá, že ho ti zmrdí rozšmelcovali a zakopali někde za městem, ale nikdy sem se to nedozvěděla. Dodnes mě straší noční můry, že ho utopili v Dyji nebo rozsekali na kousky. 

A když sem si myslela, že to nemůže bejt horší, přišla další rána do držky. Anča chytla nějakou hajzlovinu a začla odpadávat. Byla kosa jak v ruským gulagu, neměli sme ani na hovno, natož na uhlí, tak sme leželi jak sardinky pod jednou dekou. Anča kašlala jak stará šlapka, co žere špínu, horečka jak v pekle. Neměla sem na felčara ani na krabici prášků. Plácala sem obklady, mazala nějaký bylinky, ale bylo to na hovno. Jednu noc se přestala hýbat. Držela sem ju jak plyšáka, čekala sem, že se probere. Ale hovno, natáhla bačkory. Ráno sme ju našli studenou jak psí čumák. A Tomíka mi pak sebrali ti debilní socani. Řekli, že sem špína a nezvládám to. Šoupli mě do lochu jak největší špínu. 

Když sem po pár měsících vylezla, byla sem na dně jak flaška od rumu. Neměla sem nic – žádný děcka, žádnýho chlapa, žádnou naději. Skončila sem na ulici jak poslední socka.”

Vyprávění mě zaujalo tím, jak rychle se může člověku obrátit život na ruby a jak se z očividně normálního života může vše pokazit. Mrzí mě, že příběh nezvládnu převyprávět autentičtěji, protože smutek v očích této ženy mě občas drží vzhůru a dodává váhu vážnosti toho, čím si prošla. Čas od času doufám, že se za těch 20 let dostala na nějaké lepší místo a že se jí alespoň nějak zlepšil život. Také jsem velmi rád za každou možnost, kterou mám, protože si uvědomuji, že ne každý má toto privilegium.