Třeba jsem někde jinde šťastná, někde jinde ve světě..
Třeba kousek mě běhá někde v někom, kdo žije v pralese, denně se koupe v Amazonce a všechny své myšlenky rozpouští v té hnědozelené řece. Ráno se modlí ke kdejakému bohu a věří v posmrtný život. Nemá nic, žije v pralese, a jeho upřímná radost pramení z dobrého nasycení nebo čisté vody. Nevlastní skoro nic, ale přesto si láme hlavu pokaždé, když se snaží ve své mysli najít něco, co by mu chybělo.
Na rozdíl ode mě, osoby v běžném, současném světě, která si stěžuje na vše, a její vědomí, i když si je toho vědomé, to nedokáže ovlivnit. Neustálé stěžování totiž zaplňuje něco uvnitř její osoby, a to něco po přeplnění jednoduše umírá. Následně také umírá vše okolo, až osoba jen přežívá dlouhé dny a čeká na svůj konec.
Čeká na jeden jediný den, který si bude moci užít, jako nějaké mé jiné já, třeba jako právě to v pralese. Bude se moct vykoupat v řece a mít radost z jednoduchých, malicherných věcí. Konečně mít klid v duši, ležet například v trávě a neřešit, jaké následky to obnáší.
Jak řekl kdysi Oscar Wilde: „Smrt musí být tak krásná. Ležet na měkké hnědé zemi s trávou všude kolem hlavy a poslouchat to hlasité ticho. Nemít včerejšek a nemít zítřek. Zapomenout na čas, zapomenout na život, být v klidu.“