Večer u stolu
v bílém pokoji
vzpomínám na tvé špičky bot
na to, jaký měly směr
na tohle myslím
snad ještě smím
tvé pronikavé oči a nevyřčené řeči
to je něco, co se vždy opakuje
hlasitá hudba a odraz v zrcadle
koukám se na SEBE nebo na TEBE?
odpověď znáš ještě před otázkou
bojím se, že mě nejspíš nemáš za jedinečnou
Pověz mi: Máš či nemáš?
já ti v mezičase upeču koláč
předstíraná lhostejnost v očích
mě sužuje
v srdci však neexistuje
touha svěřit se
mě přerůstá
strach v duši ale převládá
budu navždy sedět a mlčet
dokud mi nehodláš špičkami odpovědět
