Hurá na Vsetín!
V neděli se mi vstávalo opravdu těžce. Nebývám z proher zase tak smutný, nebo naštvaný, ale včerejší prohru jsem nesl obzvlášť špatně. Tak dobrý a vyrovnaný zápas, s jedním z nejsilnějších týmů v lize, jsme už dlouho nehráli.
Přišel zamnou táta, že mu mám jít pomoct posekat trávník. Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky a tak jsem šel. Ten víkend už stejně nemohlo nic zhoršit, kromě faktu že zítra musím zase jít do školy.
,,Následující pátek”
Náš další společný trénink v pátek byl dost poznamenaný, víkendovou prohrou ve Zlíně. Moc jsme spolu nemluvili, všichni si spíš hleděli svého míčku a snažili se zapomenou na to co se stalo. Věřte mi, že prohrát takový zápas opravdu bolí. Obzvlášť, když ho máte dobře rozehraný.
Nicméně jsme se museli připravit na další utkání, které jsme prostě museli vyhrát. Vsetín byl totiž na sestupové pozici do nižší ligy a my jsme byli jen o bod před nimi. Zítřek byl pro nás hrozně důležitý. Když jsme si dali pauzu před závěrem tréninku, kdy následoval zápas proti sobě, pronesl Patrik, náš kapitán který se vrátil po nemoci, několik slov.
,,Pánové, zítra je nesmírně důležitý den pro celé toto družstvo. Nebude-li nic fungovat, ten zápas prostě nevyhrajeme. Pojďme do tohoto závěru tréninku dát opravdu všechno a připravme se na ty ovce ze Vsetína!” burácivě pronesl Patrik.
,,Jo, pojďme do toho! Ano! Jdeme!” zakřičeli jsme si v šatně a šli na hrací plochu odehrát poslední tréninkový zápas proti sobě.
,,Večer po tréninku”
Ach jak jsem byl po tomto tréninku tak unavený, to si ani nedovedete představit.
,,Zítra je náš den. Zítra to vybojujeme. Zítra jim to nandáme.” říkal jsem si pro sebe.
Myšlenkama jsem bloudil v historii našich zápasů proti Vesanům. ,,Mockrát jsme je porazili, proč bychom to nezvládli i teď?” řekl jsem si.
V duchu jsem ale tušil, že to zas tak moc jednoduché nebude. Vsetín, ač na posledním místě v tabulce, je hodně silný tým, který dokáže dost překvapit. Tak jako překvapil Uherský Brod, tým který vede tabulku bodování již od samotného začátku, výhrou 5:4. Byla to nejvíce překvapivá výhra sezóny, kterou nikdo nečekal.
—————————-
Než jsem usnul trvalo to další hodinu. Usínalo se mi těžce, protože jsem přemýšlel nad tím, jestli to pro nás zítra nebude konečná. Nakonec se mi podařilo usnout a probudil jsem se v 6:00, tak jako obvykle.
Klasická rutina před zápasem. Nachystat si oblečení, vodu a něco na zakousnutí během přestávky. Dnes s námi jel i táta, tudíž jsem i kvůli němu chtěl vydat ze sebe úplně všechno.
Sraz jsme měli před stadionem Na Lapači v 9:30. Dnes byl na místě první Jarda a už na nás čekal. Přijeli jsme na místo jako první, to se moc často nestávalo.
,,Tak co jsi připravený Luke?” zeptal se mě Jarda.
,,Ano jsem. Na tréninku jsme sice byli všichni trochu rozladění, ale věř nám. My to dneska vyhrajeme.” odpověděl jsem.
,,To rád slyším, dneska nám jde o hodně.” dodal Jarda.
Na ostatní jsme už venku nečekali a šli jsme si převzít naši šatnu.
Jakmile nás zpozorovali fanoušci Vsetína, začali na nás pokřikovat: ,,A jéje Hradiště přijelo. Tak co hoši, kolik dnes dostanete? Dneska vás všechny potopíme.” křičeli a smáli se.
Nevěnovali jsme jim pozornost, jsou to největší provokatéři z celé ligy. Koneckonců, zatím to byli vždycky oni, co odcházeli s prohrou na zádech po našich vzájemných zápasech.
Přípravy na začátek vrcholily. Dostavil se zbytek družstva a zbývalo nám nějakých 10 minut do zahájení zápasu. Já jsem si dotahoval poslední chránič na kolena, když v tom vtrhl Jarda do kabiny aby nám oznámil dost nečekanou novinku.
,,Hoši, oni nemají jedničku v bráně!” řekl Jarda.
,,Jak jako nemají jedničku?” zeptal se Laďa.
,,No nepřišel, chytá jim náhradník.” řekl s ještě větší radostí Jarda.
,,Tak toho musíme využít!” řekl Patrik.
,,To je pravda, bývá dost děravý v zápasech.” řekl jsem.
A to už nám zbývalo jen 5 minut do začátku zápasu. ,,Tak pánové, je čas.” řekl Patrik a vyčkal, než všichni vyjdeme ze šatny.
Jakmile jsme se objevili na hrací ploše, začali Vsetínští pískat a bučet. To je od nich velice známé, to nás už nedokáže rozhodit. Cítil jsem se sebevědomý, jistý, prostě jako každý zápas kdy si věřím na výhru. Patrik se ujal role rozchytávání. Nejdřív mě a pak i Petra, který dnes opět zastával funkce dvojky. V momentě, kdy jsem odešel z branky, na mě někdo zakřičel. Otočil jsem se a viděl svého tátu. Přišel jsem k němu blíž a řekl mi: ,,Luke, já vím že na tvé zápasy moc nechodím, protože nemívám čas, ale chci ti říct, že ti držím palce. Dejte jim, co si zaslouží.” řekl táta. ,,Neboj se, my to zvládneme.” ujistil jsem ho a odešel jsem na střídačku.
Poslední minutu před začátkem jsme vytvořili opět kruh, kde nám Patrik řekl informace o tom jak jsme hráli na tréninku a že bychom to mohli zopakovat. ,,Celkem se nám na něm dařilo, nevidím důvod, proč bychom s takovou hrou měli skončit jako poražený tým!” řekl Patrik.
,,FBC SLOVÁCKO!” zakřičeli jsme si a šlo se na to.
—————————-
Při vstupu na hrací plochu se na mě ironicky vysmátým pohledem podíval Vsetínský gólman a dal si na hlavu helmu. ,,Až příliš si věří, to pro ně špatně dopadne.” řekl jsem si sám pro sebe a zaujal pozici v brance.
Rozhodčí pískl a zápas začal.
Vyhráli jsme buly a hned jsme se vrhli do útoku v čele s Laďou, který držel míček na své holi. Střela ale minula bránu a příležitost tak dostali domácí. Prakticky zkopírovali náš první útok s úplně stejným zakončením mimo branku. Zápas to byl od začátku plný tempa, Vsetín byl opravdu silný. Nikdo by na první pohled neřekl že jsou poslední v tabulce. Ve 12.minutě se k míčku dostal Patrik. Obešel si jednoho hráče, obešel i druhého: ,,Paťo!” zakřičel na Patrika Laďa. Patrik si ho všiml a dlouhou táhlou přihrávkou si ho našel. Laďa mířil už do odkryté branky a trefil to neskutečně přesně.
Vedli jsme 1:0, ale stále zbývalo hodně času, nesměli jsme to vzdát. Na Vsetínských bylo hodně vidět, jak je teď ta děravá obrana zradila.
Po prvním gólu to s domácíma začínalo vypadat hůř a hůř. Špatně si přihrávali, téměř nestříleli, což byla pro mě nevýhoda, protože jsem postupně chladl. V momentě kdy na mě nikdo nestřílí tak vypadávám z tempa.
Chybné přihrávky jsme využili na konci 1.třetiny v čase 14:45 kdy se Pavel napřáhl a trefil horní růžek Vsetínské branky.
,,Tak takhle bych si to představoval hoši. To je ono! Udržte tu hru v tomto tempu a porazíme je!” řekl Jarda během přestávky. ,,Tondo, zkus mi víc přihrávat dopředu když vidíš že běžím do protiútoku.” řekl Marek. ,,Jo budu, promiň Marku, dneska mi to nehraje tak dobře.” řekl Tonda.
Siréna na ohlášení konce přestávky zahoukala a Vsetínští vyrazili na plac. ,,Pojďme, už nás volají.” zavelel Patrik a šlo se.
Druhá třetina se nesla ve znamení úplného výpadku z tempa. Nestříleli jsme a těžko jsme se dostávali do šancí. Kdo se naopak do šancí dostával byl Vsetín. Za 5 minut hry vystřelili na branku 10 krát, což bylo dost velké překvapení. Zvládal jsem nápor jejich střel, i přestože pálili z každé pozice kterou získali. Každou střelou jsem získával víc a víc sebevědomí.
Jejich nejnebezpečnější střela, kterou na mě vypálili, byla mířená po zemi přímo mezi nohy, ale rychlými reflexy jsem míček sklapl a zůstal mi zaseknutý mezi kolenama. A shodou okolností touto jejich poslední střelou skončila 2.třetina za stejného stavu jako po konci 1.třetiny.
,,Teď jsme dost vypadli z tempa kurňa.” řekl unaveným hlasem Marek. ,,Jsme to nezvládli no, byli lepší.” dodal Patrik. ,,Podívejte se, máte ještě 15 minut před sebou, můžeme skóre ještě navýšit, ale musíme máknout. Luke, dobré zákroky, dnes to držíš skvěle.” řekl Jarda. To mě samozřejmě potěšilo, ještě aby ne.
,,Dík, snažím se je vynulovat. Zatím se nám to daří ve všech ohledech. Hlavně obrana dobře funguje.” odvětil jsem.
Do třetí třetiny nastoupil na buly Marek. Dost mě to překvapilo, protože na ni vždycky chodil Paťa, ale asi se domluvili na změně. Ještě než jsem zaujal postoj jsem si všiml, že se Marek nějak pošťuchoval se Vsetínským útočníkem. Bylo to zvláštní, jelikož Marek se do soubojů mimo hru nikdy nepouštěl.
Píšťalka zapískala naposled na zahájení zápasu a poslední třetina začala. Vsetín byl opět znovu velmi nepříjemný v našem obraném pásmu a už 15 vteřin po zahájení letěla první střela, naštěstí jen do mě. ,,Dobrý začátek!” vykřikl Vsetínský trenér na své svěřence.
,,Tyjo on umí mluvit?” řekl jsem si jen tak pro sebe. Celou dobu byl totiž úplně zticha.
Ve 36.minutě zápasu jsme se dostali k míčku teprve podruhé, ale i přesto dokázal Tonda propasírovat míček za Vsetínského gólmana. Obrovská radost zavalila mě i celou naši střídačku. V tu chvíli už byla pro domácí kritická situace. Nutně potřebovali kontaktní gól, ale já jsem je k němu nepustil. Ve 43.minutě Vsetín odvolává brankáře a zkouší to v šesti hráčích. Přihrávali si, stříleli, ale nebylo jim to nic platné. Když netrefili, tak jsem jim to chytil.
Posledních 50 vteřin před koncem se stal moment, na který doufám nikdy nezapomenu. Křížná přihrávka na levou stranu, kde zůstal kompletně nekrytý hráč Vsetína, který mířil do prázdné branky. Ale pohotovým přesunem a obratným rozklekem jsem míček chytil do ruky, padnul na zem a přikryl ho. V tu chvíli naši fanoušci, včetně některých Vsetínských začali tleskat po zákroku, který jsem předvedl. Doteď nevím jak jsem to udělal.
Zazněla siréna a v našem týmu propuklo nadšení z toho, že si i další sezónu zahrajeme stejnou ligu a nebudeme sestupovat níž. Zatímco na druhé straně zavládl neskutečný smutek a naštvání ze sestupu. Než jsme si šli podat ruce s poraženým soupeřem, přidal se k naší oslavě i Jarda. Také nemohl uvěřit tomu, že jsme vynulovali Vsetín na jejich půdě.