Zima se pomalu vkrádala skrz dokořán otevřené dveře. Druhý měsíc dostál své obvyklé chladné pověsti. Oheň v krbu již dávno vyhasl a dívenku, která seděla s nohama přitaženýma k bradě na prahu do zahrady, už několik hodin nehřál. Tmavé vlasy ji v tenkých copech spadaly po zádech, kde jasně kontrastovaly s bílým nočním oděvem. V jejím pokoji bylo, až na občasné popotahování, naprosté, hromové ticho.
Sotva zaznamenala pohyb vedle sebe. Ani nemusela zvedat uplakané oči, aby ho poznala. Jeho lehké, promyšleně volené kroky by poznala kdekoliv. Kroky, které křižovaly palácem mnohé bezměsíčné noci. Stočila pohled k chodidlům vedle sebe. Byla seškrábaná do krve. Pomalu vyprostila ruku ze šmodrchance, kterým si podložila hlavu, a jemně pohladila ranky. Zamračila se. “Takhle bys věci neměl řešit,” zašeptala do tmy.
Pomalu se vedle ní posadil a promnul si oči. “Je to moje chyba. Já…”
Odvrátila od něj zrak. Nepotřebovala slyšet, kdo je viníkem. To slyšela tolikrát, že si už nic nenalhávala. Už netrávila noci dlouhým přemýšlením úplně o všem, co mu kdy řekla či co udělala. Nyní už věděla, že to nikdy nebyla její vina.
Jenž to ani jeho.
“Už to nedělej.”
Zarazil se. “Co myslíš?”
Podívala se na něj. “Přestaň prošlapávat otcovy záhony růží. Akorát si ubližuješ a zahradníci tě nesnáší.”
Podiveně shlédl na své nohy. “Ach. Neuvědomil jsem si to,” pronesl zamyšleně.
Lhal. Věděla moc dobře, že to udělal vědomě. Obzvláště po tom, co otec nařídil odstranit cokoliv špičatého a ostrého z jejich křídla.
Spustila nohy do sedu a složila své dlaně do klína. Prsty se jí přitom kroutily do různých pozic, snažící se zahnat úzkost z bratrových starostí.
“Víš, že tě mám rád?” zašeptal do ticha pokoje.
Přikývla.
“Malá-“
“Já vím. Snažíš se. Nejde to. Pokoušíš se. Brání ti. Bojuješ. Sužují tě.”
Naštvaně do něho zabodla pohled. “Ale nevíš, čím procházím já. Co vše záleží jen a jen na tobě. A každé tvé uklouznutí bolí.”
Einarovi se na tváři zračilo zmatení. A starost.
Trettity otočila hlavu zpět ven. Přelétla očima stromy, které patřily k matčině chloubě. Tato část zahrady byla spíše sadem. Nebyla pokrytá nekonečnými obrazci různých květin. Ne, tady byly vysazeny do vzorců rozmanité odrůdy dřevin. Každý z nich měl svůj příběh. Všechny jí byly darovány, či objeveny v různých zákoutí země. Když je rodiče vystěhovávali před několika lety z jejich křídla, vydupala si, aby měla do sadů výhled a neustálý přístup. Vždycky měla vyhlídnutý pokoj, před kterým rostl starší dub.
“Omlouvám se. Neměl jsem ten přívěsek rozbít,” prolomil ticho po chvíli.
Povzdechla si. “Není proč se omlouvat. Stalo se. Už to nezměníš.”
“Chtěl jsem ti ublížit.”
“Já vím.”
“Rozhořčilo mě, že by otec něco tak důležitého předal tobě.”
“Já vím.”
“Celý život mě na to připravoval a pak prostě vytáhne tohle. To jsem vše dělal zbytečně?”
“Já vím.”
“Je mi to líto. Měl jsem se ovládnout. Ale ono to nešlo. Nedokázal jsem dělat nic.”
“Já vím.”
“Nikdy nemůžu dělat nic.”
“Já vím.”
Ticho mezi nimi je dusilo.
Jeho vlastní neschopnost, ji všudypřítomná únava, která ji již dlouho pronásledovala.
Pomalu protáhla své nohy. Netušila, jak dlouho již seděla. Věděla jen, že dneska ještě dlouho neusne. Ne po tom všem.
“Otec našel doktora. Diskrétního,” pokračoval tiše. “Pokud vše půjde, jak má, nikdo nikdy nebude mít podezření.”
“Není to správné. Pokud s tebou něco bude, lid by o tom měl vědět.”
“To sice ano, ale Nejsvětější mě potom nepustí k Vzývání.”
“Není lepší se toho vzdát?” stočila k němu zpátky zrak.
Zavrtěl hlavou. “Je to něco, na co jsem připravován celý život. Nejde vše zničit jen kvůli tomu, že mi občas není dobře.”
“Není dobře? Díval ses někdy, co se v těch chvílích občas kolem tebe děje?” sykla skrz zuby.
“Co tím chceš říct?”
“Třeba dnešek. Nebo kdyžs neovladatelně popravil čtvrtinu otcových růží.”
Otevřel pusu, ale nedokázal v jejích slovech chytit skulinku.
“A to není všechno. To jsou jen dvě věci, které mě ihned napadly. Ale teď ta horší část.” Dívka se spíše podobala hadu díky tichému sykotu, který se pokojem rozléhal. “Představ si, když by tě něco takového chytlo během správcovství. Co bys pak dělal, Einare?”
Naštvaně se zvedla a upravila si noční košili. Jen bystré oko a blízký člověk dokázali poznat z lehce přivřených očí a nakrčeného nosu, že Trettity byla rozpálená do běla.
“Hm? Začneš čtvrtit lidi, pokud ti připadne Rozpůlené město? Kácet prastaré sekvoje, když si tě vybere Lesohrad? Pálit staré pily, kdyby si tě náhodou Hradec zvolil sobě rovným?”
Teď už se naštvanost přesunula i na jejího bratra. “Nejsem monstrum.”
Trettity rozhodila rukama. “To sice zatím nejsi, ale co s tebou udělá moc?”
Mlčel.
Promnula si spánky. “Na tohle nemám náladu.”
Otočila se a díky několika lehkým krokům se objevila u stromu. Nahmatala první výstupek.
Tiše nadávala úplně na všechno, co jí napadalo. Čím výše byla, tím méně hlasitěji její hlas zněl.
Už viděla, jak ráno dostane vynadáno za ušpiněné oblečení. Ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Stejně jako vše ostatní.
Po chvíli se pohodlně posadila na větší větvi. Opřel svá záda o pevný kmen a jen potichu vnímala své okolí. Hvězdy na nebi, ševelení listoví kolem ní, zvuk cikád a cvrčků obývající zahradu, občasnou symfonii slavíků a sov, kteří se předhánějí ve svých písní.
“Je mi to líto,” zaslechla bratrova slova na rozloučenou, než kdesi dole klaply dveře a ona byla ponechána svému tichému, ponurému světu.