Je 6:30, zvoní budík.
Je čas vstávat.
Venku je pochmurně, počasí je pochybné – nedá se říct, jestli bude pršet.
Nachystám se a vyjdu, jako každý den, v 7:45, přesně načas, „tak, jak to má být“.
Procházím ulicemi a pozoruju, jak se lidem před zraky míhají životy, okamžiky, hodiny, minuty…
Slušný dům, partner, děti, práce od 8 do 4, všechno „tak, jak to má být“.
Občas si přijdu jako duch, jako bych se vznášela ve světě, kde mě nikdo nevidí, kde na identitě nezáleží.
Cítím se jako duch, který se pomalu, ale jistě vypařuje.
Procházím historickými ulicemi a pozoruju detaily na omítkách, fascinuje mě každý tah, každý nápad, každý detail.
Za rohem mě čeká nová čtvrť, bílé domy v řadě a posekané čtvercové trávníky. „Prostě jdou s dobou, jsou moderní,“ řeknu si, i když tomu asi sama nevěřím.
Ale věřím tomu, že jsou přesně „tak, jak to má být“.
Zajímají mě příběhy, které se odehrávají pod podrážkami značkových bot, pozoruju, jak si mravenci staví království plné komplikovaných systémů a cestiček, a přemítám nad tím, kam se poděla kreativita.
Občas chci být mravenec nebo třeba vážka, poletovat ve slunečním světle a jenom pozorovat.
Vím ale, že se zdržuju sněním. „Jsi jako malé dítě,“ slýchávám, a tak zase vyrazím do školy – přesně „tak, jak to má být“.
Dojdu do školy, budovy, která se zvenku prezentuje jako místo pro „osobní rozvoj a kreativitu“, ale za zdmi spíše připomíná továrnu na další generaci poslušných zaměstnanců korporátů.
Nic nenamítám, sedím a poslouchám výklady profesorů, přesně „tak, jak to má být“.
Tik tak,
tik tak.
Slyším hodiny.
Vidím minuty.
Vidím vteřiny.
Vidím roky.
Křičím.
Křičím z plných plic.
Nikdo neodpovídá.
Každé slovo jako by pohltil šum řeky zemřelých nadějí,
nadějí a snů lidí, kteří žijí život „tak, jak přece má být.”
Slyším zvuk budíku.
Je 6:30, čas vstávat.
Místo podcastu „Jak být úspěšný v životě“ si pustím hudbu,
moji oblíbenou.
Prohrabu se skříní a najdu barevné punčochy, navléknu si je a celý outfit zakončím šálou,
šálou, kterou jsem upletla, když mi bylo 12, a hodila do skříně, protože „oranžová přece není in.”
Vycházím v 7:50.
Nestíhám.
Nespěchám.
Jdu dlouhou cestou.
Cestou do neznáma.
Cestou lemovanou záblesky dětských snů a přání.
Jdu sice do neznáma, ale cesta je mi povědomá.
Je mi známější než všechny cesty, které vedou tam, kam mají.
Jsem vážka.
Letím.
Letím vysoko a jen pozoruji, jak se pode mnou míhají střípky cest, cest, které stále zůstávají tak, jak mají být.