Následující text píšu čistě pro vlastní využití a sebereflexi v budoucích časech. Pro drtivou většinu lidí nebude pravděpodobně nijak přínosný, zajímavý či vůbec pochopitelný a čitelný, avšak přesto jsem se jej rozhodl publikovat. Také bych rovnou ze začátku dodal, že jsem název pro větší pozornost a čtivost zkrátil, plný název by pak byl: Úvaha nad definicí umění za pomoci solipsismu.
Při definici abstraktních subjektivních pojmů na nás vyskočí mnoho problémů. Prvním je, že díky subjektivní hodnoty daného termínu, nemůžeme použít definici skrze absolutní hodnotu, nebo její řadu v daném pojmu. Co to znamená? Například, zkusme si definovat štěstí.
Štěstí můžeme definovat (v tomto případě) jako pozitivní výsledek v nepředvídatelné situaci, ve které můžeme maximálně s nějakou přesností vypočítat pravděpodobnost, která může z větší části nahrávat zápornému výsledku. Všimněme si, že jsem v definici štěstí použil arbitrární výrazy, jako “pozitivní”. Ty už samy o sobě jsou více méně subjektivní a navíc nám přidávají další omáčku, která zbytečně zužuje použitelnost definice. Zároveň, aby definice odpovídala použitelnosti v reálném jazykovém systému (češtině), je třeba definici rozšiřovat slovy, jako jsou “můžeme maximálně s nějakou přesností vypočítat pravděpodobnost, která může z větší části nahrávat zápornému výsledku”. Když totiž používáme slovo štěstí, většinou výrokem implikujeme malou čanci na existenci jakéhosi jevu.
Prvním problémem při definici abstraktních subjektivních pojmů je tedy arbitrárnost implikující možnou nepřesnost a zbytečnou délku definici pro pokrytí spektra významu, které potřebujeme. Nyní přejděme k druhému problému.
Pro demonstraci využiji příklad z reálného života. Při psaní scénářů mnoho tvůrců využívá termín chtíče (want – v kontextu nástrojů wants and needs). Při snaze si definovat tento chtíč při debatě s učitelem jsem došel k zajímavému zjištění. Učitel argumentoval tím, že každá postava má svůj chtíč, svou motivaci. Já prozměnu tvrdil, že mohou existovat postavy, které například žádný chtíč většinu filmu nemají a jejichž linka vývoje pojednává o převzetí iniciativy a přechodu z pasivního života na aktivní, nebo-li o nalezení onoho chtíče. Učitel mi oponoval s tím, že by postava buď nefungovala, nebo by její chtíč byl právě to, že chce zůstat pasivní. Zde přicházíme k druhému velkému problému.
Takovéto abstraktní subjektivní termíny si totiž buď musíme definovat dostatečně široce, aby skutečně odrážely svou reálnou pravdivou podstatu, pak se však stávají nepoužitelnými kvůli své širokosti, nebo si je uměle zúžíme tak, aby byly použitelné, za to však daná definice nebude plně odpovídat pravdě.
Například v případě chtíče si buď zahrneme do definice pasivitu, z toho pak však plyne, že cokoliv, co se nám bude v danou chvíli hodit, můžeme označit za chtíč, nebo zúžíme definici chtíče na určitou použitelnější úroveň, díky čemuž však budou celková obsažnost a pravdivost menší.
Při definici vždy tedy musíme balancovat na rozmezích délky, arbitrárnosti, použitelnosti a pravdivosti.
Pro různé případy můžeme používat různé poměry. Například při akademické debatě o biologii budeme více dbát na pravdivost, zatímco v běžné řeči na použitelnost. Co však dělat v případě abstraktního pojmu, který využíváme každodenně, ale máme problém si ho řádně definovat? Navíc, když je pro mě osobně, použitelná a pravdivá definice důležitá?
Jako první bych rád vyřadil definici jako synonymum ke slovu dovednost/schopnost. Například: umění debatovat, umění vařit*, (ang.) the art of making friends, (ang.) liberal arts, (ang.) art of organ building. Někteří by sice mohli argumentovat tím, že mnou později zmíněné definice zahrnují i dovednosti/schopnosti, avšak ve výše jmenovaných příkladech bych pro užitečnost využil raději výrazů schopnost a dovednost nežli umění.
Dále bych rád kritizoval, poměrně radikálně, definici skrze estetiku. Například: uměním rozumíme člověkem vytvořený objekt, který vyvolává v pozorovateli pocit estetiky. Tyto definice nejspíše pocházejí z dob antiky, kde se umění formovalo do jakéhosi společenského ideálu, nikoliv do realismu či jiné stylistiky. (Poznámka: v rámci nepřipravenosti nemám čas ani energii složitě dohledávat se zdroji původ definice skrze estetiku, berte tedy na vědomí, že se jedná pouze o dedukci, nikoliv o fakt.)
Dnes však umění slouží mnoha jiným účelům a také jeho formy se mění. Zatímco dříve jsme měli pouze několik málo forem (socha, malba, architektura), dnes je jich celá řada. Film, divadlo, fotografie, šperkařství, hrnčířství, grafika, digitální umění, animace, reklama, texty a mnoho dalších forem dnes musíme zastropit jedním pojmem, a to právě uměním.
Pro příklady nemusíme chodit daleko. Spoustu fotek je znepokojivých, spoustu filmů smutných, či vyloženě nechutných. Substance je body horor z roku 2024. Shodou náhod se jedná dle mě o jeden z nejlepších filmů s feministickým podtextem. Nemohu však říci, že bych se cítil při záběrech na znetvořené části těla zrovna esteticky duševně povznesen.
Zkrátka má dnes umění mnoho funkcí, které se častokrát liší od těch původních.
“… když jsem tento stav měl, napdla mě taková šílená myšlenka. Co když realita neexistuje?” Právě přečtená citace je vytržená z mého právě dotočeného filmu Reality Check. V jeho scénáři jsem se zamýšlel a docela rýpal do filozofie solipsismu. Solipsismus je filozofickou teorií vysvětlující, že jediné, co jsme schopni ověřit, že existuje, jsme my sami. Kdyby vše okolo nás byla iluze, nemůžeme to nijak ověřit, jelikož pouze my sami jsme sobě měřícím způsobem. Vzhledem k absenci více pozorujících – měřicích způsobů jsme odkázání pouze k víře v to, že vše okolo nás existuje, že realita existuje.
Ačkoliv tento směr většinou kritizuji, včetně krátkého filmu Reality Check, nedá se o něm říci, že by byl nepravdivý či nelegitimní. Z principu navíc ani vyvrátit nelze, čímž se však stává extrémně nepoužitelným… nebo snad ne?
Ze sebe jakožto zdroje existence jsme totiž schopni odvodit některé pravdy a třeba i definice. Co to má společného s uměním? Pokusím se srozumitelně popsat svůj myšlenkový pochod.
V případě, že přijmeme teorii o pouhé prokazatelnosti svého bytí, vše ostatní není nějaká objektivní realita, avšak pouze naše interpretace. Touto interpretací se nám vyplatí řidit, jelikož v nás vyvolává emoce, se kterými již nějak vnitřně pracujeme. Zároveň se nám pak na základě daných emocí vyplatí s interpretací reality nějak manipulovat, jelikož si ji můžeme do jisté míry přizpůsobit tak, aby nám emočně vyhovovala. Například, přestože bychom nevěděli, zda-li vůbec existuje, bychom milovali jakousi osobu. Když s ní navážeme vztah, bude to na nás emočně působit, nehledě na existenci objektivní reality. Jinými slovy, nezáleží na tom, jestli objektivní realita existuje nebo ne. Vyplatí se nám chovat se, jakoby ano, díky emočnímu ohodnocování pozorovaných jevů. (Prakticky popisuji princip emotivismu.)
Ať však existuje nebo ne, stále to, co vidíme, slyšíme, cítíme, co si představujeme a na co vzpomínáme, je nějaká interpretace dané možná existující reality. Pokud však předpokládáme, kvůli výše popsané užitečnosti, že realita existuje, často toužíme naši interpretaci reality či čehokoliv jiného komunikovat s ostatními jedinci (o nichž taktéž předpokládáme, že existují). Komunikaci této interpretace já pak nazývám uměním.
Ve zkratce: uměním rozumím prostředek pro komunikaci interpretace.
Má tato definice svá úskalí? Určitě ano. Můžeme například argumentovat, že v případě přijetí solipsismu by pak v takové definici každé rčené slovo, každá reakce člověka byla uměním. Na to však říkám: ano, je to tak a tento argument nedokáži vyvrátit. Zároveň si myslím, že to na správnosti či použitelnosti příliš neubírá, jelikož se spíš už bavíme o kvalitě komunikovaného obsahu interpretace. Ta je však plně subjektivní jak pro uživatele, tak pro tvůrce.
To, do jaké míry daný jedinec komunikuje svou interpretaci úspěšně, neboli tvoří kvalitní umění, je již na jinou úvahu…