Přikryji kalendář kalendářem druhým,
pak přidám další papírové roky,
až hromádka o osmi částech vznikne mi.
Částech, do nichž lidé pečliví
své plány a povinnosti zapisují.
Tedy osm kalendářů.
Jest to osm let, dlouhá to doba,
co život se mi nohama vzhůru obrátil,
co Vesmír příležitost dal mi,
kdy naučit jsem se měla co jest vskutku vzácné.
Krev viděla jsem,
proudy slané z očí mých cítila jsem
na tváři mé tak křehké vyděšením,
že dotkli byste-li se jí,
dlaně vaše by zality krví byly.
Hněv v těle mém drobném budil se,
každou setinu trhal zevnitř osobu mou.
Ovšem strach jej držel pevně,
vykřiknout, ani promluvit nenechal jej.
Strnulá byla nyní má schránka fyzická.
Když den ke spánku uložil se,
když ve své posteli usínati jsem chtěla,
věděla jsem, že náročné dny, týdny či měsíce čekají mne.
Tak Vesmír duši mou
poslal na cestu bojovnou.
Donucena byla jsem
sebe najít i za sebe bojovat,
poslání oné doby zřít naučila jsem se
a význam pravý slova odpuštění poprvé pochopila jsem.
Nyní do tvých očí dívám se
a zastavit můj úsměv nenucený nedokáže nic.
Snadné jsi to neměl, vím otče.
Tak už na blízku mi takto buď navždy,
o svého nejlepšího přítele přijít nechtěla bych.
V našich srdcích jen láska už navždy bude,
posílení, nikoli pomstu v nich vždy nalezneme.
Vždyť já díky tobě
význam slova rodina konečně pochopila jsem.
Tak při mne stůj, vždyť já neodejdu.
A konec konců,
my kdekoli se budeme umět najít,
i kdyby duše tvá už tělo tvé neobývala,
já kdekoli si najdu tě,
vždyť stejně spolu stále kráčíme
a vše kolem mě mi stejně připomíná tě.
Ráda mám tě
a tak to také navždy zůstane.