Onoho pozemského podvečera,
kdy jeho tělo po čerstvém vzduchu volalo,
nasadil tmavý kabát i klobouk svůj,
neb za jeho okny domova
snášely se kapky z mračen dolů.
A obuv se, vykročil směrem
a déšť mu na cestu hrál
bubnováním o jeho pokryv hlavy,
i jako by smyl všechen žár,
jenž se z jeho očí dávno vytratil.
Po melodickém čase
on došel k řece líbezné,
tak skutečné, tak plynoucí
a ona poukazovati na čas chtěla,
svým tokem mapu času vytvářela.
Když najednou tu další život byl.
Ona zář tak jasná, čistá, povědomá.
Ani kapky ji nevyrušovaly,
tak tančit nepřestávala
a hudbě světa své ladné pohyby darovala.
Tu přistoupil a ptal se skromně
odkud je a zda její jméno znáti může.
Zahalena tajemstvím jakýsi úsměv,
který pouze cítit byl,
poslala vnitřnímu zraku jeho.
,,Mám spoustu jmen, drahý.
Nespočet podob a nekonečno domovů.
Byla jsem však z většiny z nich vyhnána,
lidští tvorové hříchem nazývati mne začali,
přec oni mě nepotřebují. Blázni!
Celý život mne hledají
ale přitom nechtějí mě přijmouti,
neb věří, že jsem zlá,
oni od své čistoty se odvést nechali
a za návody k životu mne vyměnili.”
On stále jejím slovům střízlivě naslouchal,
byl okouzlen i potupen.
Teplo její záře jím prostupovalo,
spojovalo se s buňkami těla jeho
a on pocítil pravý domov svůj.
„Přec ty jsi pravá duše lidská.”