(Varování: text obsahuje motivy krve, částí těla a smrti)
V komůrce kamenné, v hrobovém tichu,
tkal umělec svůj sen, chloubu a pýchu.
Před sebou stav a vedle jemné nitě,
aby pro lásku svou šat utkal hbitě.
Ten oděv měl mít třpyt drahého kovu,
krásný, že vzpírá se lidskému slovu.
Lehký jako vánek, mlha, či mraky,
nádherný až z toho přechází zraky.
Však náhle ruka jen do prázdna sahá,
marně za poslední vlákno teď tahá.
Už došlo hedvábí i vzácná příze,
místnost potemní v hluboké tíze.
Hledá v truhlicích, prohládává kouty,
osud se směje a je k němu krutý.
Chce dílo dokončit, přemýšlí co dál,
myslil jen chvíli, než ten nápad dostal.
Když není nic, co svět by mohl mu dát,
on z vlastních nití chce onen oděv tkát.
Pohlédne na nůž, jenž leží na stole,
a pak zrak upře na ruce své holé.
Hrot chladné oceli do paže vnoří,
čepel ztrácí se v karmínovém moři.
Nezná bolest jen odhodlání tvořit,
tu touhu za kterou by stálo zemřít.
Zpod svalů vyvádí své jemné stužky,
by s nimi mohl šít šaty své družky.
Modravé žíly tkaninu vytvoří,
modřejší než barva safírů, moří.
Z paží vyňal nerv stříbrného lesku,
na šaty použil jako motiv blesků.
Pokryté byly i jeho slzami,
zářily jako obloha s hvězdami.
Vše, co ho tvořilo do šatů vkládá,
až tělo bez krve a tepen strádá.
Už není člověk, jen tichý stín,
necítí však výčitky za tento čin.
Dílo je hotovo, honosné, živé,
však srdce v něm bije dál jako divé.
Padl k podlaze a on usmál se snad,
byl rád že mohl jí kus sebe tak dát.