Myslela jsem, že budeš tou nejsilnější emocí. Že budeš neochvějně stát v mořském příboji, bez pevné země pod nohama. Že ustojíš i obrovský vichr, který bičuje tvá záda každým svým výdechem.
A až na konci dne, při odlivu, pohlédnu na špičky tvých nohou, nenajdu na nich jedinou kapku slané vody. Všechny ty vlny plné tekutých emocí budou chtít uniknout, protože hluboko uvnitř vědí, že tobě se konkurovat nedá. Nikdy se totiž nemohou stát tvými protivníky, natož spojenci.
Ale spletla jsem se. Bylo to ještě víc. Něco, kvůli čemu se i asfalt rozpouští. Pocit tak hutný, že i kdybych ho vyždímala jako ručník, nevyteče z něj ani kapka.
Jakýkoliv jiný, sebemenší či sebetrýznivější pocit lze popsat lépe než to, co cítím tady. Jaká to ironie, že o tom, co mám nejraději, dokážu mluvit zoufale nejméně. Je to přesně tak, jak řekl pan Knightley Emmě v románu Jane Austenové: „Kdybych Vás miloval méně, byl bych o tom schopen mluvit více.“
Jako by plnost citu bránila v jeho popisu.