Potloukal jsem se mezi psaním a pitím,
dvěma přístavy, které mě vždy přijaly,
I když jsem byl rozbitej jak prázdná láhev.
A právě tam, v tom tichu,
se objevila ona.
Nečekaně.
Ne jako naděje,
ale jako světlo, co svítí
v místnosti, kde dlouho nikdo nebyl.
Mé vlastní malé zemětřesení,
takové to, co tě shodí k zemi
a nechá tě přemýšlet,
jestli jsi někdy stál pevně.
Chápala mě způsobem,
který byl až podezřele přesný.
Nemusela se ptát, proč piju,
proč píšu věty, které řežou i mně,
proč se směju tehdy,
když jiní mlčí.
Viděla pod povrch
a stejně zůstala.
V posteli to bylo nefér.
Pasovali jsme k sobě tak snadně,
až jsem měl chuť se ohlédnout,
jestli si z nás život nedělá srandu.
Věděla, kde mám slabá místa,
a já věděl, kde se jí dotknout,
aniž bychom potřebovali jediné slovo.
Byla to poezie na těle,
verše psané na kůži,
jako by nám někdo předem napsal scénář,
který jsme znali nazpaměť.
Byla blízkost,
jen jiný druh.
Nebyla záchrana,
jen pauza mezi pády.
Na pár nocí,
na pár dotyků,
co měli větší váhu,
než by měli mít.
A díky ní jsem psal jinak.
Ne kvůli bolesti,
ale kvůli tomu, jak se na mě dívala,
jako bych mohl ještě něco dokázat.
Vnesla do mého chaosu tón,
který jsem neznal.
Slova se skládala sama,
jako by se řídila jejím dechem.
Stačilo, aby se podívala
a já měl materiál na tři stránky.
Nebyla láska.
Byla jiskra.
Byla impuls.
Byla něco, co jsem si nevybral
a stejně to přijal.
A jako všechno,
co přijde rychleji,
než to stihneš pochopit,
přišel i konec.
Tichý, bez hádek,
jen bodnutí v hrudi,
které dá vědět,
že něco skončilo,
aniž to začalo naplno.
A pak odešla.
Žádný drama,
jen způsob,
který dá najevo,
že je to jen kapitola,
ne kniha.
Přesně tak, jak múzy umí.
Múza nezůstává.
To není její povaha.
Přijde nečekaně,
rozsvítí tě víc, než bys chtěl,
a zevnitř tě tak přepíše,
že nebudeš psát stejně,
a než si to přiznáš odejde.
Jako by na tom záleželo.
A to je nejhorší.
Možná i nejkrásnější.