Kdysi bývala označována bible scénáristů a opěvována kde jakým filmařem, obstojí však dílo Syda Fielda dnes?
Co kniha slibuje
Kniha sama sebe prezentuje, jakožto návod pro psaní scénářů pro úplné začátečníky. Jedná se tedy o jakýsi stručný výcuc člověka, který načetl stovky scénářů, všímal si podobných znaků u těch úspěšných a rozhodl se o nich napsat dílo.
Kniha se zaměřuje jak na základy dramatické stavby, jednotlivé prvky scénáře, psaní postav, dynamické psaní, praktické typy pro psaní scénáře a jeho formální stránku. Jedná se opravdu o pokrytí většiny základních věcí, které asi každý čtenář a scénáristický prvopisatel bude chtít znát. Jak se však knize daří tyto body předat, jsou relevantní a dobře popsané?
Jak napsat dobrý scénář… před více než třiceti lety
Největším problémem je, jak již nadpis napovídá, stáří této knížky, které se na knize zdatně propsalo. Vzhledem k tomu, že některý text byl bez pochyby psán již více než čtyřicet let zpět, se stává relativně nerelevantním pro dnešní svět filmu. Například zde autor popisuje dramatickou strukturu základní tří aktovou strukturou, která je však neuvěřitelně vágní, a přestože se autor správně odvolává na složení z dílčích prvků, i tak působí velice prvoplánově a přes relativní konzistenci ne příliš užitečně.
Čas se propisuje i na tom, že autor používá jako ilustraci svých technik filmy a scénáře, jež dneska už nejsou tolikero známé. Prakticky používá ukázky pouze z filmu Čínská čtvrť, občas zmiňuje film absolvent, nebo Star Wars. Nepomáhá tomu ani limitovanost daných příkladů, kdy své nejdůležitější body většinou dokazuje pouze na jednom příkladu.
Obecně bych řekl, že scénáristická teorie je v knize velice slabá a matoucí (o tom později). Na druhou stranu musím vyzdvihnout praktickou část, která zestárla velice dobře. Autor má často velice užitečné body k praktické realizace myšlenek v scénář a dost z jeho technik dodnes používám. Když už u nějaké teoretické části popisuje, jak se dá nejefektivněji napsat, jeho připomínky shledávám funkčními. Například radí, aby se spisovatel nejprve zaměřil na to, co se snaží obrazem říct, následně vyplnil obsah obrazu a až nakonec se zajímal o místo a čas.
Také se hodí říct, že vás kniha pomyslně vodí za ručičku. Nepoužívá příliš odborných termínů a filmové termíny si řádně a pevně definuje (užitečnost těchto definic je již věc druhá).
Ale pro koho?
Kniha na začátku deklaruje, že funguje jako jakýsi návod pro psaní scénáře pro začátečníky. Bohužel, musím říci, pokud jste začátečníci, nebo nedej bože prvopisatelé, tato kniha není pro vás. Jak jsem již zmínil, přes její vynikající popis praktické aplikace teorie, je samotná teoretická část velice zastaralá, stručná a až… prázdná?
Ano, Field sice popisuje dobře některé úplně základně koncepty (například body obratu, nebo nastínění a vykoupení), ale v mnoha výrazně selhává. Když už někdo, tak já jsem tím nejmenším fanouškem konceptu chtíčů a potřeb (wants and needs). Celý systém mi přijde nekonzistentní, nefunkční a hlavně vedoucí ke špatnému uvažování nad principem celých děl. Musím však podotknout, že jsem nečekal, jak moc větší hrůza se z tohoto konceptu dá ještě vyextrahovat.
Field zde v jedné z prvních kapitol popisuje dramatickou potřebu (need), čímž rozumí “to, co postava chce”. Za prvé, nejsem zrovna odborník na lingvistiku, či překlady, ale “need” mi opravdu nezní jako “chtíč” nebo “cíl”. Za druhé, přes můj odpor k celému konceptu chtíčů a potřeb, musím uznat jeho zažitost a glorifikovanost mnohými odborníky. Termín dramatická potřeba je zde však neuvěřitelně matoucí. Kromě jasného lingvistického a užitečně-definičního omylu je používán v knize nekonzistentě, kdy je někdy používán jako cíl postavy a někdy jako něco, co si postava nevědomě potřebuje uvědomit. Tato fluidnost je pro praktické použití při psaní scénáře absolutně zničující.
Takových teoretických přešlapů a misinformací pro dnešní filmovou éru se v knize nachází hodně. Ať už se jedná o absolutně neefektivní pojetí psaní postav či dělení strukturálních bloků podle stránek, nikoliv univerzálních jednotek, teorie zkrátká trpí nejen zastaralostí, avšak i stručností.
Opět, abych nebyl příliš kritický, spoustu teorie popisuje dobře. Například skvěle rozebírá funkce sekvence v scénáři, expozici a konec filmu nebo body obratu. Mnohdy však i v silných tématech trpí na nedostatek detailů a úzký výběr příkladů.
Pro koho tedy kniha je? Pro někoho, koho zajímá vývoj scénáristiky, pro někoho, kdo se chce setkat s dnes ne tak běžnými koncepty, pro někoho, kdo už má hodně načteno a něco i napsáno a hledá pouze málé části textu, které mu pomůžou se zdokonalit. Avšak, někomu, kdo se do teď scénáristice nevěnoval, bych takovou knihu vůbec do ruky nedával, jinak by jej čekalo nemilé překvapení o nefunkci jeho scénáře.
Shrnutí
Rozhodně bych nehodnotil čtení knihy jako špatně strávený čas. Několika věcem jsem se přiučil, či jsem se v nich utvrdil. Kniha dobře popisuje určité části scénáristické teorie, zatímco v jiných a i dost základních selhává. Navíc celkově trpí na nedostatek příkladů a stručnost, díky které je pak využití knihy, jako návodu při psaní, celkem nepraktické.
Zároveň však exceluje v částech popisujících praktickou část psaní. Snaží se dobře předpovídat problémy začínajících spisovatelů a předcházet jejich chybám, což jí celkem jde.
Jedná se o historickou bibli pro scénáristy, která ale dnes slouží do jisté míry spíše jako muzeum, než jako návod.