Byl jsem s ní roky.
Dlouho na to, abych věděl,
že tohle se nestává dvakrát.
Ten typ ženy,
kvůli které si začneš myslet,
že svět má režim,
že láska není podvod
a že život dá víc,
než další ránu.
A já jsem to posral.
Ne hned, ne naráz,
ale pomalu, trpělivě,
jak jen člověk umí,
když se bojí, že je příliš šťastný.
Choval jsem se jak idiot,
co si myslí, že láska nepraskne,
když se do ní opřeš loktem.
Praskla.
A já se tvářil překvapeně,
jako bych ji nerozbil já.
Když odešla,
nechal jsem si jen ticho.
A vlastní ego,
co málem skočilo pod kola.
Ona šla dál,
a já šel do noci.
Začal jsem žít ten bohémskej život.
Pít, psát,
a přesvědčovat sám sebe,
že chaos je vlastně styl.
Že ztratit tu jedinou,
která mě celého přečetla,
je jenom, startovní čára k tomu, psát.
Realita byla jiná.
Byl jsem jen chlap,
co utíká před prázdnotou,
kterou si vyrobil sám.
Whiskey byla levná,
sex byl krátkej,
a psaní bylo jediný,
co mě drželo po hromadě.
Všichni říkali,
že to tak občas dopadne.
Ale mně se do hlavy vracelo jen to,
že jsem měl to nejlepší,
co mě v životě potkalo,
a stejně sem to pustil.
Tak jsem psal dál.
Cynicky, hořce,
jak to umí jen člověk,
který věděl,
že o tu pravou nepřišel
kvůli osudu,
ale kvůli sobě.
A to je horší než zrada.
Protože víš, že je to tvá vina.