17.dubna
Poslouchám Fleetwood Mac, fouká mi rychlý vítr do vlasů, vnímám vůni jara a tajně si přeju, aby nikdy nepřestalo. Vidím posetý koberec pampelišek, sluníčko se snaží přes mlhu svítit, domeček nad silnicí v lese je stále opuštěný. Mám unavené oči, líné nohy a už se nikdy nechci vrátit do města, protože ležet v trávě a pozorovat jezdící vlaky je to, co mě nejvíce baví. Příroda má v sobě tolik odpovědí.
25.května
Kouřily jsme žluté Camelky a naproti sobě stály, věděla jsem že ví a to mi stačí.
24.června
Mám ruce špinavé od třešní, které jsem včera čerstvě po dešti natrhala. Je mi tak romanticky, nepříjemně mdlo. Mám suché a červené rty. Žádnou sílu v nohou a tak raději píšu, raději upadám do suché trávy a mám pocit že se rozpadám, raději nechám svá uvnitř zaseklá slova stéct jako rudá šťáva z těch třešní, které tu mám celou dobu vedle sebe. Je takový ten den, kdy bych křičela do polštáře, protože všechno okolo je otravný. Jsem přesně ta holka, která celé léto prosní.
7.července
Líbí se mi ta tichost, která tu hraje největší roli, která se všude jinde ztrácí, ale v knihovnách se drží vždycky velmi pevně.
29.července
Sním, když mi hudba bije do uší, tancuju protože můžu a modlím se, protože mám za co děkovat.
30.července
Navždy bude schovaná v mé poezii jako zalisovaný čtyřlístek.
12.srpna
Vždycky chceme to, co nemáme.
21.srpna
„ Jsi křehká a citlivá. „ A já jen mlčky sedím a hledám svůj hlas, vždycky budu hledat svůj hlas.
16.září
Ráno jsem ve spěchu roznesla noviny a šla do druhé práce, pozorovala jsem starší páry a to jaké to je, s někým zestárnout.
30.září
Dneska mi došlo, jak jsem dospěla.. protože začínám chápat, proč si starší lidé chodí sednout na lavičku přemýšlet.
20.října
Je pondělní ráno a já předstírám, že každý večer neusínám se slanými slzami na tváři.
22.října
Můj sen je mít psací stůl s velkým oknem naproti, které můžu v létě otevřít dokořán a nekonečně psát inkoustem na papír.
12.listopad
Sedím v kavárně, na stole je položený hrneček, kde je napsané „ May you live in interesting times. „ Připomíná mi to v jakém snu si připadám, jako ve filmu Lynche. Takové mdlo uvnitř, které je navenek vidět jen tím, jak si hraju s prstýnky. Mám momentálně tendenci psát dopisy lidem, na které myslím. Poslouchám okolí a dva kluci tu sedí kousek u mě a povídají si, uvažuji jak jsou kluci stejní. Zvedli svoje hlavy, když jsem vyšla dveřmi dovnitř a pozdravila obsluhu, kterou jsem stejně nezahlédla. Mám ráda svojí přítomnost když píšu, mám pocit sebevyjádření, cítím prostor a čas pro své sebepoznání a taky čistou lásku mezi mnou a papírem, ať už před sebou s prázdným nebo vytištěným a napsaný někým jiným. Teď vnímám dva lidi ve středním věku, sedí kolmo ode mě a občas zaslechnu slova jako jsou : redakce, biografie a spoustu jmen. Je vidět, že jsem v Praze, cítím se přesně jako když Hrabal kdekoliv zmínil, že je v nějaké hospodě (v Praze), že se prochází (v Praze), ..
Kéž bych se stala spisovatelkou, reálnou spisovatelkou, měla přesně tento život. Chodila do kaváren, které nikdo nezná, kde mají levné černé kafe a police s knihami, staré komunistické hrnečky a dřevěné stoly. Kde si zalezu a zvyknu si na to stejné místo, stane se mým místem, pokaždé co tam půjdu. Kdy se stanu kompletním pozorovatelem, protože to je to, co mě inspiruje nejvíce.
Teď se lehce uvnitř směju, protože stejný stůl obsadili jiní dva kluci. Přemýšlím o tom, jak si lidé vybírají místa a jestli to něco znamená, jako když máme oblíbenou barvu, přečteme si článek a hnedka víme co jsme za člověka, jak komické. Pozoruji těch dvou kluků mluvu. Kam zmizel ten nádherný, dech beroucí jazyk? Stmívá se, takže tuším, že bude něco kolem páté či šesté. Na chvilku jsem dneska zmizela a i přes všechnu tu zvláštní samotu mi je dobře. Není to perfektní, nikdy nic není a já bych tento fakt měla někdy konečně přijmout. Mám dnes tak strašně těžkou tašku s knihami, že mi nepříjemně dře tíha na ramenou. Kdekoliv jsem, pokaždé mě napadne myšlenka, zda omdlím a komu řeknu, aby mi pomohl. Těch jiných, zvláštních lidí jako jsem já je málo.. to jsem usoudila z toho, zda jsou všichni kluci stejní. Ono možná vůbec nezáleží na pohlaví, nikdy nezáleželo.
Nesmyslné rozhovory mezi ženou a mužem, které vedou k nepochopení toho druhého, protože určité věci nezažili, předhánění kdo to má horší. Je to konverzace kolečka, ne spirály.
Ale tak či tak, koncem dne budu stejně vnímat oči mužů na mou krátkou sukni, ten nechutný pocit v žaludku, když se sama sebe poté ptám „ proč „ a lituji svého stupidního rozhodnutí v tom co si vezmu na sebe.
Možná je vše o slovu „ vnímat „