Ráno mě probudilo světlo. Ne to poetický, co ti prozáří tvář a naplní tě něhou jako reklama na kafe. Spíš to otravný bílo, co do tebe píchne a donutí tě otevřít oči dřív, než je lidský. Na nočním stolku stála prázdná flaška Jamesona a plnej popelník. Vedle mě ležela nahá holka. Zmačkaná peřina mezi náma a rozmazaný linky, který by ani Pollock nedal dohromady. A absolutně jsem netušil, kdo to kurva je.
“A ty jsi?” Zeptal jsem se suše, bez špetky zájmu.
Otočila se, její vlasy vypadaly jako vrabčí hnízdo po hurikánu a zamračila se tak, že by tím nahnala strach i servírce v nonstopu.
“Děláš si prdel?”
“Ne?” Přimhouřil jsem oči a čekal na výbuch.
“Takže ty mě pícháš a ani nevíš, jak se jmenuju? Hlavně že jsme včera museli čumět na Hanebný Pancharty! A víš co? Byla to sračka.”
Zasmál jsem se. “Ne jen že jsi v posteli jak prkno.” Řekl jsem s úsměvem. “Ale máš špatnej vkus na filmy.”
“Jdu do hajzlu.” Řekla a začala se oblékat.
“Zavři za sebou. A bacha na tu tvoji tlustou prdel.”
Zabouchla dveře takovou silou, že se zvedl prach u poliček. Otočil jsem se na druhý bok a s klidem sobě vlastním usnul.
Probudilo mě až odpoledne klepání. Stoupl jsem z postele, překročil kalhotky, co nebyly moje, a šoural se ke dveřím.
“Kurva, žiješ?” Ozval se Lukáš, můj kámoš. Za ním stál Marek a ještě dvě holky, kterých si jména nepamatuju. Měl jsem ten dar, všichni si pamatovali mě, já si nepamatoval žádnou.
“Zatím jo.” Zamručel jsem a pustil je dovnitř.
Sedli si jak doma. Věděli, kde je chlast, věděli, kde je minerálka. Zkušenost dělá mistra. Já se svalil do křesla, zapálil si a chvíli se jen díval do prázdna.
“Ty vole.” Začal Lukáš. “Jako fakt… jsme zvyklí, že chlastáš. Ale teď už to není ani vtipný.”
“Jo, kámo.” Dodal Marek. “My tě máme rádi, víš to. Ale ty už přestáváš být fungující alkoholik a začínáš být jen alkoholik.”
Ironicky jsem se usmál.
“Víš co je vtipný?” Řekl jsem. “Že vy mi říkáte, že piju moc. A přitom sedíte tady, pijete semnou a říkáte mi, že to nemám dělat. Nevidíte v tom ten paradox?”
Chvíli bylo ticho.
“Chcem ti pomoc.” Řekla jedna z těch holek.
“Pomoc je věc, kterou dáváš, když tě někdo žádá. Já po vás chtěl maximálně flašku.”
Zasmáli se. Chvíli jsme seděli, bavili se a potom odešli do prdele.
Večer jsem šel znovu ven. Jasně že jo. Co jsem měl dělat? Psát? Spát? Vzpomínat na Elenanor? Ne, šel jsem tam, kam jsem poslední týdny chodil pořád. Do baru. Do mojí druhý ložnice. Do místa, kde tě aspoň panák drží za ruku, když tě už nikdo jinej nechce obejmout. A tam jsem ji uviděl. Byla nádherná. Oči jako noční nebe bez hvězd, rty rudý jak hřích, a pohled, co tě rozbije dřív, než se tě vůbec dotkne. Seděla sama. Což jsem bral jako pozvání.
Šel jsem k ní a řekl. “Neměla bys tu být sama. Vypadá to smutně.”
Zvedla obočí. “A ty bys měl být co? Princ na bílým koni?”
“Ne. Jen alkoholik se smyslem pro ironii.”
Zasmála se. A ten smích byl to nejhezčí, co jsem za poslední týdny viděl.
Ráno přišlo jako obvykle. Nebylo ani bílý, ani nepříjemný. Bylo… tichý. Jako by svět jednou držel hubu a nechal mě vydechnout. Ležel jsem vedle ní. Spala na boku, dýchala klidně, a její vlasy ležely přes moje rameno jako něco, co tam patří. Ještě včera bych utekl. Vymyslel si práci, psa, co potřebuje ven nebo aspoň chlast, co na mě volá z lednice. Ale teď jsem jen ležel a dýchal s ní. Otevřela oči. Pomalu. Jen se na mě s klidem podívala.
“Takže tohle není jeden z těch večerů, kdy chceš, abych hned vypadla?” Řekla potichu.
“Zatím ne.” Odpověděl jsem.
Usmála se, a nebyl to ten naučenej, falešnej úsměv. Přišel mi opravdovej. Takovej, jakej jsem už dlouho neviděl. Vstal jsem a šel do kuchyně. Kafe. Něco, co můžu uvařit, i když mi celý život hoří pod nohama. Dva hrnky, mlíko nemám, cukr taky ne. Jen kafe co pálí na jazyku a zvedá mě z mrtvých. Sedla si ke stolu. Přes sebe měla přehozenej můj župan a vypadala v něm líp než já v celý mojí existenci.
“Víš, že chrápeš?” Řekla s úsměvem.
“Ty taky. Ale vtip je v tom, že když ty chrápeš, vypadáš roztomile. Když já chrápu, sousedi si mysli, že se dusím.”
Zasmála se. Ten její smích byl filtr na všechen ten hnus kolem.
“Víš, že vlastně vůbec nevím, jak se jmenuješ?” Řekla tiše, zatím co foukala do hrnku.
“A to je krásný, ne?”
“Nechceš to změnit?”
“Změny bolí.”
“Víš co?” Začala pak. “Jsi zvláštní typ chlapa. Vypadáš že jsi se dávno ztratil. Ale stejně v tobě něco je. Co tě táhne dál. Jako kdybys…” Odmlčela se. “Jak kdybys nebyl toulavej pes, ale spíš… pes, co měl někdy domov a teď ho pořád hledá.”
Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek.
“Ty nejsi toulavej pes.” Řekla pomalu. “Někomu patříš ale furt utíkáš.”
Zvedla se pomalu. Klidně. Jakoby právě řekla to nejdůležitější v celým vesmíru a teď už tu neměla co dělat. Oblíkla se, aniž by spěchala. Nezavolala si taxík. Nechala za sebou jen vůni, ticho a otevřený dveře.
Seděl jsem v tom bytě ještě hodinu. Možná dvě. Kafe vychladlo, cigarety došly. Pustil jsem si svoji smíchanou playlistovou břečku. Nakonec jsem vstal. Nohy mě nesly samy, jak kdyby věděly, kam jít, i když mozek neměl páru. Oblékl jsem si černý triko, koženou bundu a prošlápnuté boty. Uniforma pro ztracené duše.
Vyrazil jsem do baru.