Miluju ženy.
Ale není to čistá láska,
spíš nemoc,
která mě drží pod krkem
a nepustí ani ráno.
Na každé je něco.
Úsměv, co ti dá falešnou naději,
pohled, co tě spoutá, i když se tváří, jako volnost,
vůně, co zůstane na prstech,
ještě dlouho potom,
co odešla ze studené postele.
Ženy jsou droga.
Bereš si další dávku,
jednu noc, dvě noci, týden.
Pak přijde absťák.
Ten odejde, ani se neohlédne,
a zůstane prázdná sklenice kdy víš,
že potřebuješ další.
Možná nás dělají celými.
Možná jo, ale jen proto,
že nám vyrvou půlku vnitřností
a krvácet na chodníku nechají.
A ty pak jdeš a hledáš jinou,
která ten děs zaplní.
Na chvíli.
Ne na pořád.
Miluju ženy.
Ale je to láska, co spaluje,
nechává popel,
a ty si do něj lehneš,
protože je lepší než prázdno.
A možná je tohle to,
co mě ničí,
a já bez toho neumím dýchat.