Jak studánka v lese, kde voda se vlní,
hezčí oko než to tvé, na světě není.
V něm hloubka jezer průzračných,
i jiskra všech krás přízračných.
Prstenec zlatý u středu oka svítí,
jasný a překrásný jak luční kvítí.
Okolo něj oceán modře se třpytí,
mé srdce, jak v sedmém nebi se cítí.
Však zelený odstín se k modři mísí,
jako vrby co nad vodou visí.
V tom oku je také pár červených nití,
lákají mě k sobě a do svých sítí.
Fialový stín tančí ti na víčku,
připomíná mi malou rozkvetlou kytičku.
A třpytky okolo – prach z hvězdné dráhy,
tvoří zázrak, tak srdečný a drahý.
Tvé řasy jsou hedvábné záclony jemné,
jsou pokladem světa v hlubině temné.
A ta linka černá, co víčko ti zdobí,
ten pohled tvůj, přináší mi mdloby.
Kouzelné oči jsou plné naděje,
a každé tvé mrknutí, mé srdce zahřeje.
Jsem ztracená v očích na věků věky,
nikdy se nedostanu z té safírové řeky.