Celé dny hledět
a tušit, že to nemá ceny.
Nechat srdce těžknout,
když vlhký opar usedá na ramena.
Ošoupanými chodidly
bořit se do betonu vzpomínek.
Roznimrávat z nudy
poslední celistvý kus uvnitř sebe
a ptát se, proč mi to vždy šlo
tak skvostně dobře.
Vím, že na sebe hraju divadlo,
kdykoliv si vzpomenu na tebe.
A vím i to, že není třeba chápat nic,
aby se dalo žít bezhrůzně dál.
Sakryš, už nejsi malá.
Sedíš v autobuse do Paříže
a jsi na všechno sama.