Mizíš rychle jako mraky-
plynule a viditelně.
Říkáš jak zůstaneš
a přitom odcházíš jako kouř
z ohně.
Vlídná náruč,
otevřena je však neznámu.
Na tváři máš obrovský úsměv,
pod kápí skrýváš strašlivý úděs.
Říkáš že jsi doma,
bere mě z toho však mdloba.
Ke mě je život krutý,
pověz, je to on, kdo to ruší?
Je to hlas temna,
jehož šíla posedne mne hnedka?
Odejít je jako zanevřít
na člověku, kterému je potřeba doteku.
pověz mi, milá ženo,
stojí ti to za to terno?
Jsi pryč,
proto jsi krutý rodič.
Dávám ti smutné sbohem,
doufám, že se neoženeš nožem.
Pod šátek svobody jsi utekla,
strachu jsi však poklekla.