Život je tvrdej,
kope tě, i když už ležíš.
Stojí za hovno
a stejně ho žereme,
protože jiná možnost není.
Tak pijem –
sklenka po sklence,
noc po noci.
Na dně flašky hledáme smysl,
a najdeme jen odraz vlastní tváře,
rozmazaný a cizí.
Tak šukáme –
v cizích postelích,
na místech, co zapomeneme dřív než jméno.
Hledáme teplo v těle,
protože ve vlastním zůstala zima.
Slova jsou zbytečný,
stačí dech, kůže, pot.
Na chvíli to vypadá,
že svět aspoň stojí za to.
Tak kouříme –
jednu za druhou,
plíce jak popelník,
a v každým potažení slyšíš smrt,
jak se směje potichu v koutě.
A mezi tím vším –
naděje.
Malá, špinavá,
jako drobný, co zbyly v hospodě.
Nikdy ti nevystačí,
ale stejně je počítáš znova a znova,
protože bys nezaplatil cestu domů.
Pomalu hnijem,
den po dni,
v hospodách, postelích, cigaretách.
A pořád je tu další noc,
další panák,
další tělo.
A možná v tom je pointa.
Že i když život stojí za hovno,
furt tě nutí vstát,
aby sis znovu rozbil hubu.