Jsem závislá na smutku, který obklopuje moje nahé tělo, co se dříve rádo mělo, jenže to, co chtělo, to co mělo, bylo jiný, než se smělo, a tak schovalo se moje tělo zpátky do larvální fáze. Teď svou duši zakrývá, rádo už se nemívá, málokdy se usmívá.
Jako cizinec ve vlastním těle často si připadám, a i když šťastná vypadám, utápím se v nicotě rozprostřené mezi lesem a remízkem. A každou noc a každý den já doufám, že se splní sen, co tehdy jako malá jsem si předsevzala. Ruku do vody jsem dala a voda mi slíbila lásku a štěstí. A přišla láska, přišlo štěstí, odešel smutek. A přešel rok, a přešly dva a přešly tři a malá holka malá není, zuby na okolí stále cení, šťastná byla, šťastná není, ale co když za neštěstí si může sama? Ona samotinká dáma, co tak sama vlastně není, zpřetrhává denní snění v lucidní ho samá mění, a utíká v zapomnění, tam, kde mlha v lese není, je tam jenom hudba.
A noty zní, a hlasy mizí, všichni jsou té holce cizí, ona se tak sama ztrácí někdy brečí, někdy zvrací z toho, kolik tíhy na ní dopadlo.
A obrací se v zrcadlo, který nikdy nic jí neříká. Zase v triko vytahaný svoje zhublý tělo oblíká, jen aby kosti zakryla. A zvuk ticha mizí spolu s její kůží cizí, a ona se propadá se vším tím smutkem potopeným v slzách.