TW Světluška Mým domovem je Japonsko, každý den se mi stýská. Letos získám na univerzitě diplom a pojedu domů. Jmenuji se Hotaru, jméno mi dala maminka, znamená Světluška. Maminku si moc nepamatuji, zemřela tragicky společně s otcem, když jsem byla malá. Ujal se mě strýc a poslal mě do Chicaga na univerzitu. Ta byla založena v roce 1967 a byla jsem mezi jejími prvními studenty. Už je to čtyři roky, za chvíli s diplomem v kapse pojedu domů. Na pobřeží Tichého oceánu v Japonsku se staví nová jaderná elektrárna, má to být naprostý přelom ve výrobě elektrické energie. Moc ráda bych tam pracovala. Napsala jsem dopis s žádostí o práci. Dostala jsem příslib, že pokud školu zdárně dokončím, místo by pro mě měli. Ze začátku si nebudu moct vybírat, s tím počítám. Elektrárna je v blízkosti strýcova bydliště. Ne tak blízko, abychom se viděli každý den, v neděli mohu být doma. Spousta lidí v Asii odjíždí za prací tisíce kilometrů a svoji rodinu vidí jednou, maximálně dvakrát do roka. Já budu mít titul z prestižní školy a umím dobře anglicky, mám to štěstí, že budu moci pracovat v elektrárně a odpadne dlouhé cestování. S kamarádkou si v Chicagu pronajímáme malý suterénní byt. Bydlíme spolu od začátku studia. Katja je nejbližším člověkem, kterého mám. Náš vztah není jen kamarádský. Ve druhém ročníku mě na jaře, kdy je Japonsko nejhezčí, nejvíce trápil stesk po domově. Katja se ke mně v noci přitulila a začala mě hladit. Hladila mě jinak než kamarádsky, po chvíli přešla k mým rtům a začala je něžně líbat. Poté sjela dolů po hrudi, políbila malá pevná ňadra a přešla do mého klína. Laskala klitoris a já ji nechala. Cítila jsem spalující horkost. Vnitřní žár roztápěl všechno kolem mě. Katja byla mokrá potem, ale nepřestávala. Při vyvrcholení už z mého těla stoupala pára. Schovala jsem se pod peřinu a láskyplně hleděla na Katju. Chtěla jsem jí její laskavost oplatit. Začala jsem ji líbat, předehra už nebyla potřeba. Sjela jsem do jejího klína, kde jsem objevila penis, varlata a klitoris. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, přijala jsem to a pokračovala dál, bylo to milé zjištění. Přivedla jsem ji k vrcholu a od té doby jsme patřily k sobě. Milovala jsem ji a ona milovala mě. Byla jiná, to já jsem ale byla taky. Společně jsme mohly naše tajemství chránit. Na začátku posledního semestru jsem Katju přistihla, jak se líbá v parku se spolužačkou. Šok a bolest, které jsem zažila, zvýšily teplotu půdy pod mýma nohama. Listí na stromech začalo usychat. Katja přispěchala a snažila se mě uklidnit. Zvládla to, tentokrát. Co bude příště? Musím zapracovat na sebeovládání, ale nakládat s city a láskou mě nikdo nenaučil. Katja se omlouvala, nechtěla, aby někdo znal její tajemství. Uvědomila si, jak moc to bylo lehkovážné. Mohla prozradit své i mé tajemství, jen spolu jsme byly silné. Navrhla jsem Katje, jestli by se nechtěla do Japonska přestěhovat se mnou. Požádat o práci v elektrárně a mohli bychom žít spolu. Jen v neděli bych odjížděla, nebo my obě, za strýčkem. Katje se nápad líbil, milovala mě. Pocházela z Polska, ze sirotčince. Nikdo ji nechtěl, protože se rozkřiklo, co nosí pod sukní. Musela utéct, Polsko jí bylo malé. Ale za mořem byla jen emigrantkou, další studentkou z Evropy. O to, co nosí pod sukní, se nikdo nezajímal. Já si zase pamatuji několik malých incidentů se strýcem. Chodívali jsme na lov ryb, celoročně. Bylo jedno, jestli je zima, nebo léto. Na břehu jsme měli káď, kam jsme ulovené ryby dávali. Omylem jsem loďku převrhla, strýc mě peskoval a já se rozbrečela. Bylo mi to líto. Bolest na hrudi a moje sebelítost mi nedávaly dýchat. Vylezla jsem z vody a chytila se kádě, jak jsem plakala, v kádi zemřely ryby. Voda byla úplně horká. Strýc dodnes netuší, čím to mohlo být, ale když jsme přišli domů z neúspěšného lovu a já se šla převléci, stoupala pára i z mé kůže. To, co rybám v kádi, se stalo i strýcovu milovanému psovi, ke kterému jsem si přišla v pláči pro útěchu. Svým prostým rozumem si strýc neuměl vysvětlit věci, které se kolem nás děly, ale spojil si je se mnou a ze strachu mě poslal studovat daleko za oceán. Se strýcem si píšu. Doma jsem nebyla celé studium, už to budou čtyři roky. Jistě ví, že je vše v pořádku a vrátí se mu spořádaná mladá dáma, na kterou se těší a je na ni hrdý. Jen nevím, co řekne na Katju. Ale na to je čas. Nemusí vědět, s kým ve městě bydlím. V neděli za ním do vesnice můžu jezdit zatím sama a připravit si půdu pro představení Katji. Dnes jdeme do kina. Mám ráda večery s ní, mohu být sama sebou. Potom se budeme připravovat na závěrečné zkoušky nebo milovat. A je jasné, co bychom dělaly raději. Milujeme se často, Katja je úžasná. Vedle postele máme kbelík s ledem. Katja mi potom přejíždí ledovými kostkami po těle, aby zchladila můj žár. Zkoušky už se blíží. Domluvily jsme se, že se budeme učit každý večer. A každý večer jsme se učily i milovaly. Zkoušky jsme zvládly a těšily se na stěhování. Domů jsme letěly z Los Angeles přímo do Tokia. A z Tokia vlakem do města Ókuma. V září jsem měla nastoupit v elektrárně. Ubytovaly jsme se v hotelu a já pak zavolala strýčkovi. Chtěla jsem ho přes léto ještě navštívit. Měl velkou radost. Bydlel v městě Chichibu. Těšila jsem se na čas strávený s ním. Na nádhernou přírodu. Návštěvu svatyně. Katja se mezitím rozkouká, navštíví elektrárnu a požádá o práci. Strýce jsem skoro nepoznala, hodně zestárl, ale zdraví mu prý slouží. Lovem ryb se uživí a pořídil si krásného velkého psa. Měli jsme si toho tolik co říct. Každý večer jsme seděli s šálkem čaje a povídali si. Měl radost, že se mi daří, a byl hrdý, že budu pracovat v elektrárně. Týden utekl a já se vrátila ke Katje. Měla skvělou zprávu. Nastoupí se mnou v elektrárně. Mohly jsme bydlet v ubytovně pro zaměstnance nedaleko elektrárny. Koncem srpna jsme se nastěhovaly a prvního září nastoupily. V roce 1971 se elektrárna skládala z šesti varných reaktorů. Tyto lehkovodní reaktory poháněly elektrické generátory. V provozu byl blok jedna. Katja měla monitorovat úroveň radiace v bezprostřední blízkosti reaktoru. Já jsem díky svým výborným jazykovým znalostem pracovala v kanceláři a jednala s dodavateli. Začínala výstavba bloku dvě. Práce nás bavila, vlastně jsme se stále učily a stále bylo něco nového. Každou neděli jsme navštěvovaly strýce. Řekla jsem mu o Katje hned během druhé návštěvy. Byl zklamaný, ale jen proto, že jsem ji nepřivezla s sebou. Potom už jsme jezdily jenom spolu. Strýc ji ihned přijal do rodiny, choval se k ní, jako by byla její součástí. Překvapil mě, pokud někdy nějaké předsudky měl, čtyři roky, po které jsem byla pryč, ho naučily shovívavosti. Někdy v zimě mi začalo být zle. Denně jsem zvracela. Byla jsem slabá. Do práce jsem chodila, ale doma pak jen ležela. Víc než práci jsem nezvládala. Katja o mě měla strach. Když to trvalo měsíc, zašla jsem k lékařce. Zjistila, že jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. Já jsem těhotná! Vnímala jsem Katju jako ženu. Je to žena! Možná proto jsme si nedávaly tak velký pozor. Katju miluju, proč ne? Šok vystřídala radost. Katja tomu nemohla uvěřit. Nemohla uvěřit, že budeme rodina. Pro jistotu mi donesla kbelík ledu. Hrozně jsme se tomu nasmály. Začaly jsme se těšit na miminko, další měsíc už mi bylo lépe. Začátkem února se mi udělalo v práci zle, odběhla jsem na toaletu a zjistila, že krvácím. Ještě tam jsem porodila mrtvé miminko. Začal mě spalovat žal. Ubrečená a s miminkem v náručí jsem utíkala ke Katje a zhroutila se. Plakala jsem a plakala, podlaha se rozpálila do ruda. Byla z kovových roštů, během chvilky se začala tavit. Katja už ke mně nedosáhla. Moje pokožka začala rudnout, syčela a stoupala z ní pára. Ležela jsem u bazénu reaktoru. Voda v něm začala bublat. Nedokázala jsem se uklidnit. To, co jsem milovala, bylo pryč. Neuměla jsem pracovat s emocemi. A tak velký žal jsem nikdy nezažila. Katja ke mně nemohla, aby se mě pokusila uklidnit. Z vody v bazénu reaktoru začala stoupat pára, zaslechla jsem sirény. Nevím odkud, přestávala jsem vnímat okolí. Pak naše společné sny rozmetal obrovský výbuch.
O 50 let později Jmenuji se Kazumi, dnes jedeme se školou na exkurzi do odstavené elektrárny na pobřeží. Před padesáti lety jí otřásl obrovský výbuch, na jejím místě dnes stojí památník a okolí 30 km je v ochranné oblasti. Nežijí zde žádní lidé. Ne trvale. Všude jsou vidět následky obrovského žáru. Celou oblastí nás provede bývalý zaměstnanec elektrárny, který byl v době výbuchu na druhém konci Japonska u nemocné matky. Přijíždíme ke kontrolované oblasti, na silnici je závora a u ní stojí vojenská hlídka. Zapíší si náš autobus a čas. V kontrolované oblasti smíme zůstat jen jednu hodinu, ne déle, kvůli radioaktivitě, která je stále zvýšená. Nesmíme se volně pohybovat, je nám přidělen již zmiňovaný průvodce. Ten nám oznámí, že se dodnes neví, jak k tragédii došlo. Vyšetřovací týmy zjistily ohnisko žáru u chladící vany prvního reaktoru. Následkem obrovského žáru musela začít vřít voda určená na chlazení a vypařit se. Nikdy se však nezjistilo, co bylo tím ohniskem. K výbuchu a následné demolici okolí nedošlo jen explozí, ale také působením vysoké teploty, která tavila vše v okruhu několika kilometrů. Byla neúměrná výbuchu a následnému požáru. Průvodce nám ukazoval torzo staré pekárny, viděli jsme obrovskou hroudu. Ta hrouda byly roztavené pekařské pece. Silnice byly pokroucené. Domy popraskané, něco zničil výbuch, něco žár. Veškerý život v okruhu třiceti kilometrů byl zničen. Přímo u elektrárny stojí památník, na něm jsou vyryta jména všech zaměstnanců, kteří při tragédii zemřeli. Čtu si jména Hotaru a Katja. Průvodce nám také oznámil, že do národního výzkumného ústavu byly teprve nyní, kdy klesla radiace, převezeny vzorky z celé oblasti. Mezi nimi i pozůstatky kostry lidského miminka extrémně malých rozměrů. Kostra byla nalezena u chladící vany. Kosti obsahují neznámou látku odolnou žáru. Vědci předpokládají, že jde o mutaci způsobenou působením radiace na matku. Kostra dostala jméno Yumei, to znamená sen. Milované dítě Hotaru a Katji tak dostalo své jméno až padesát let po jejich smrti. Kostra Yumei je dodnes vystavena na jedné z fakult Tokijské univerzity a traduje se, že přináší bezdětným párům štěstí.
