Šel člověk cestou bez lidské duše,
šel krok za krokem sám a tiše.
Není tu pták, co zpíval by písně,
cesta je plná bolavé tísně.
Není tu lidí, není tu domů,
není tu života a není tu stromů.
Dříve života plno a rámusu moc,
teď kolem jen tmavá, hluboká noc.
Smíchu bylo ale už není,
všechno okolo se rychle mění.
Obloha bledne a slunce nehřeje,
pozvolna mizí poslední naděje.
Cesta se hroutí, pod krokem zaniká,
pohlcuje ji prázdnota veliká.
Řeky vyschly, pryč je voda,
není krajina, není příroda.
Jen bílé plátno bez děje,
bílé jak sněhové závěje.
A člověk kráčí, krok za krokem,
ztrácí se v prostoru nadmíru širokém.
Jde dál a dál, ač není kam,
všechno je prázdné, on zůstal sám.
Žádný hlas nezní, jen hluchý klid,
nikdo tu není, s kým mohl by být.
Sám proti ničemu, sám proti všemu,
nikdo proti nikomu, všechno proti němu.
Srdce mu buší, z hrdla dere se křik,
zapomenout chce na celý okamžik.
Vadí mu ticho a touží po hlase,
chce, aby vše bylo zpátky zase.
V očích má slzy, co nemají kam,
na věky věků zůstane sám.