Nolan stál na cestě a pozoroval světla vozu, který přijížděl. Věděl, kdo jede, a věděl, co ho čeká. Vlastně na majitelku sirotčince čekal schválně. On byl jen ředitel, ale měl neodkladnou záležitost, kterou s ní musel probrat. Založil si ruce, v jedné držel malou obálku a povzdychl si.
Z limuzíny vyběhl vozič snobů a hnal se tak rychle, jak mu nohy stačily, aby otevřel dveře. Vystoupila krásná hnědovlasá žena v kostýmku, s dlouhýma nohama v sukni, která zdůrazňovala její štíhlé kotníky v lodičkách. Šofér, jak rychle přijel, tak odjel, jako kdyby ho honili všichni čerti. Na chvíli se nadechl, ale pak zase rychle vydechl, když na něj spustila:
„Tak kdepak máš tu mrtvolu, Nolane?“ Prošla kolem něj a podívala se směrem do lesa a pak na něj.
„Nemám na to celej den.“
„Ahoj Kayo.” Nolan si rukou uhladil vlasy, nasadil anglické držení těla a podal jí obálku, kterou přijala se zamračením.
Kolem ní z lesa vyběhly děti. Bylo jich pět, možná šest, a na hlavách jim zazářily čelovky.
„Madam, jsme rádi, že se s námi zúčastníte letošního honu na světlušky.“
Kaya se zoufale podívala na Nolana a ten s výrazem kamenného obra odpověděl: „Instrukce máš v obálce.“
Než se Kaya stačila vzpamatovat, nasedl na své kolo a kvapem odjel směrem k sirotčinci. Měla chuť mu tu obálku hodit na hlavu. Zažívala neuvěřitelná muka, ale když se otočila na ty děti, najednou jí slova došla. Doslova.
Co teď?
S rozklepanýma rukama otevřela obálku, vytáhla dopis a přečetla si ho. Měli projít lesík za sirotčincem a kdo nasbírá nejvíc světlušek, vyhrál.
Zaškaredila se a zatnula zuby. To máš za ty vtípky na Nolana. Za všechno, co mu kdy provedla, se jí mstí takovýmhle způsobem. Stiskla rty, obálku si nacpala do malé kapsičky v sáčku a spráskla ruce.
„Tak fajn, zlobivci. Jdeme!“ Co může být těžkého na tom projít pár lesních cestiček? Dobře, nebyl to až tak malý lesík, ale šance, že by se tam ztratila, byla malá. Je sice noc, ale měsíc krásně svítí. Podívala se na děti a marně se snažila vzpomenout na jejich jména – tyhle „věci“ šly úplně mimo ni. Serafína, jasně…
„Serafína, že jo?“ Ukázala na malou holku, které mohlo být tak sedm. Evidentně moc přechytralá. Dítě se zašklebilo: „Těsně vedle.“ Ukázala prstem vedle sebe. „Jsem Valerie.“
Valerie byla hezké děvče, doslova éterická bytost. Měli jste pocit, jako by se měla rozplynout, sotva na ni dýchnete. A kluk vedle ní byl Aurelius. Jasně, ten kluk nenechal kámen na kameni. Jeho neustálé komentáře o kvantové fyzice se vymykaly běžným standardům.
„Aurelius a chtěl bych po…“ zarazila ho zvednutou rukou a přešlápnutím z nohy na nohu. To ostatně dělala vždycky, když toho měla dost. Děti ztichly.
„Aurelius, jasně.“ Jak jinak. Ne, Nolan mi nemůže dát klidného kluka, co mlčí — ne, dá mi rozumbradu. Ukázala na něj. „Takže laskavě celou cestu MLČ, chytej si svoje lelky a šlapej.“
„Světlušky! Jsou to světlušky! To jsou brouci, co…“
Kaya ho opět zarazila a ukázala na dalšího. „Tebe neznám.“
Uklonil se, jen to trošku přepískl a zase se vrátil.
„Jsem Zane.“ Nechtěl se jí dívat do očí — konečně dítě, které ví, jak se má chovat a je pokorné. A ten poslední? Čelovka mu neseděla pořádně, neustále se ošíval a utíral si nos do rukávu. Jeho vlásky měly tmavou barvu, ale vypadaly něčím slepené. Ale na to ona nemá čas.
Svraštila čelo a snažila se vzpomenout. Ježiš, zase tolik dětí tam nemají. „Jasper.“ odtušila.
Jestli pohled kdy vraždil, tak ho Jasper uměl dokonale. „Jax.“
Kaya stáhla bradu a natáhla ruce jako omluvu – a v tu chvíli do ní vrazilo další cosi.
„A já Tilly.“ Obejmula ji. Bylo to tak upřímné, až stála jako solný sloup a nebyla sto se donutit to přeroztomilé dítě odstrčit – pokud možno co nejrychleji a bezpečně.
„Dobrá, dobrá.“ Nadechla se, plácla si rukou do kapsičky, kde měla dopis, aby se ujistila, že jí nic jiného nezbývá. „Jdeme. Nemám baterku, tak mi musíte svítit na cestu.“
Děti rozsvítily čelovky, vytáhly plastové dózičky s dírkami z batůžků a postupně všichni, i s majitelkou toho báječného domu, vyrazili do jehličnatého lesa. Ten voněl tak nádherně smůlou a borovicemi, až to v Kaye vyvolalo vzpomínky na dětství, kdy s babičkou hledala houby.
Serafína byla první, která zakopla o kořeny stromu, zavrčela a protože ji ticho znervózňovalo, spustila: „V některých legendách jsou to prý víly, které ztratily křídla a zůstaly na zemi.“
„Kdepak. Prý signalizují předzvěst smrti,“ podíval se Aurelius směrem ke Kaye, která si z toho nic nedělala – spíš dávala pozor, aby se někde nezachytila podpatkem.
Valerie se usmála: „Přilétají jen v noci, šeptají zapomenuté vzpomínky, anebo ukazují cestu skrze temnotu.“
„Možná by bylo dobře přestat žvanit a shasnout ty baterky, protože pokud tady budem běhat jako šílení s baterkama na lebce a svítit tu jako chodící halogeny, tak těžko něco najdem, natož chytíme,“ zadrkotal Zane. Měl pravdu. Takže děti baterky shasly – a Kaya byla v háji. V lodičkách? Tady? Je to jen lesík, uklidňovala se. Slyšela kolem sebe šelest a občas nějaké to divočejší slovíčko, ale to jí nevadilo – soustředila se výhradně na cestu. Zastavila se, aby nabrala dech a počkala, až si oči přivyknou temnotě, ale moc to nefungovalo. Les byl černý, propouštěl opravdu málo světla. Nádech, hluboký… a krok do neznáma.
Děti kolem ní brebentily, takže se řídila podle nich. Jenže velmi rychle zjistila, že během chvíle mluví každé odněkud jinud. Jak to ti zlobivci dělají? Oni jako v tomhle vidí? Nechtěla vypouštět svůj vnitřní zrak, protože by mohla změnit barvu svých očí a vyděsit děti. Tak zůstala člověkem – někým, kdo tuhle situaci přestává absolutně zvládat.
Uslyšela Valerii: „Prý jsou světlušky jako střípky duší lidí, třeba těch, co zabloudily v lese.“
„Hloupost. Světlušky nejsou střípky – jsou to brouci a patří do čeledi Lampyridae. Svítí na základě bioluminiscence, je to chemická reakce,“ osvětlil Zane. Sice předtím nepromluvil, ale teď se projevil dokonale.
Co je to za děti? Tahle její úvaha jí zabrala doslova několik minut, až jí došlo, že není na té cestě, kde by měla být – a zakopla.
„Au.“
„Jaspere?“ Přepadla přes někoho a ztratila botu.
Cítila, jak se ošil, a to byla tma jako v pytli. „Jax,“ zahudroval. „Jsou tu borůvky.“
„Jak můžeš v takové tmě najít borůvky?“ pokračovala dál. „Děti, kde jste?“
Pokračovala tam, šátrala rukama a hledala botu. Tahle bota byla zatraceně drahá a ona tady momentálně v punčocháčích nasávala prapůvodní esenci bahna. Po chvíli to vzdala. Za celou dobu tady neviděla jediného brouka.
„Nemohli byste rozsvítit?“
Smích. „Ne!“
Nolane, ozval se její vnitřní hlas, až tě potkám, tak tě vlastnoručně zaškrtím.
„No tak, děcka,“ zkoušela to po dobrém.
Jako kdyby viděla jejich kroutící se hlavičky. „Ne. Musíme najít světlušky.“
V tu chvíli by si nejraději odfrkla a řekla něco peprného, ale zase do někoho narazí.
„A co tu děláš ty, sakra?!“
„Hledám světlušky.“ Poznala úplně jiný hlásek, který ještě neslyšela.
Zarazí se. „Počkat.“
„Četl jsem, že jsou v podzemí,“ pokračuje další.
Slyší Aurelia, jak mu odpovídá: „Ty ale žijou na Novém Zélandě!“
„Aha.“ Kaya jen slyší, jak se někdo zvedne a cupitá lesem jako zběsilý. Pokračuje tichem dál, na noze cítí bahno a přes silonku i jehličí. Přesto doufá, že si nešlápne do nějakého ostružiní, protože ví, že tu taky roste, nebo že tu někdo nevenčí psy.
Kolem ní proběhne dítě a ona poprvé zpanikaří. Boj s gangy je hračka, zmanipulovat nějakého politika zvládne levou zadní, médiím dává denně vale a když přijde na všechno, tak má právo veta. Ale tady to neplatí. Zavře oči – tohle se přece nedá jen tak zvládnout se zdravým rozumem. Pak je otevře – a kolem ní lítá něco zelenkavého. Když se pohne, zhasne to. Chvilku přemýšlí a pak jí to dojde.
„Hej, neřádi. Nedýchat, nemluvit!“
Jenže v tu chvíli ji něco srazí na zem. Ucítí velké tělo, které se děsně směje – a pozná ho.
„Nolane! Co tu sakra děláš?!“ Odstrčí ho a zprudka vstane.
Ten rozsvítí svou čelovku, čímž vyplaší všechny zatracené brouky v okolí, takže potrvá zase věčnost, než nějakého najde.
„Tys nečetla ten papír v obálce, že?“
Zamrká. „Četla.“
„Druhou stranu?“
Jelikož svítí, Kaya rychle nahmatá ten zatracený papír.
– BOJOVÁ HRA. DVA TÝMY. VZÁJEMNÉ SOUTĚŽENÍ. –
„Napsal jsem to tučným, velkým písmem jen pro tebe.“ Zhasne čelovku a jsou slyšet jeho kroky. „Hodně štěstí tvému týmu.“ Dětský smích šel s ním jako jeho ocásek.
„Tak to teda ne. Tak na to zapomeň, Nolane, že bys kdy někdy v mém životě vyhrál!“ Pomyslela si – možná to řekla nahlas, kdo ví.
Spadla na ni šiška. Zašilhala nahoru.
„Pomoc,“ zaškemral malý hláseček.
Kaya poklepala hlavou. „Tilly, co tam prokrynda-pána děláš?“
„Hledám světlušky.“
Máchla rukama. „Pojď dolů. Světlušky přece nelítají takhle vysoko.“ Jenže intuice a lehké nasátí vzduchu jí potvrdilo, že se holčička příliš bojí, aby slezla dolů.
Zželelo se jí – byla tak roztomilá s těmi předními chybějícími zuby, že povylezla na strom, při tom výkonu si roztrhla sukni a sundala ji bezpečně dolů. Děsila se toho, že ji bude muset utěšovat, ale než se nadála, dítě bylo fuč.
„Děkuju za záchranu, není zač. Dneska si ti mladí ničeho neváží,“ rozmáchla rukama. „Ani zachráněného života. Mohlas tu být klidně do rána – taková jsem. Většinou.“
Vymotala se zázračně z lesa na palouk, kde si všimla smutné, ztichlé Valerie. Na chvilku si k ní potichu přisedla, marně se snažila roztrženou sukni nějak automaticky srovnat k sobě. Seděly tam tiše jako dvě víly a bylo jí trapně porušit to posvátné ticho. Kolem nich se rozsvítily světlušky – nebylo jich moc. Valerie pomalu vzala dózku a pár z nich chytila, pak se podívala Kaye do očí.
„Nemám ráda noc. Když byla noc, vždycky přišel táta. Ale teď tady táta není, a tak se nebojím.” Zvláštně se na ní podívala. “Jsou tu světlušky a ty svítí lidem jako já na cestu.“
Valerie se zvedla a utíkala zpět k lesu. Kaya čekala, že se rozpadne a rozplyne, ale byla jako malá lesní víla – jako někdo, kdo i při své něžnosti je nesnesitelně silný. Proč měla zvláštní pocit, že Valerie nemluvila jen o broucích?
