(varování: báseň obsahuje prvky deprese)
Hladina leskne se v záři hvězd,
nastává konec všech mých cest.
Vlny se lámou, barvy se třpytí,
mé srdce truchlí, špatně se cítí.
Všude jen bílá, modrá a šedá,
z hlubin smutek a žal se zvedá.
Sůl v očích pálí a vlny jsou kolem,
zbývá jen říct konečné sbohem.
Každá vlna je stěnou, není kam plout,
za chvíli čeká mě poslední soud.
Oči se zavírají, temnota se plíží,
konec můj ukrutný rychle se blíží.
Nad hlavou světlo a sluneční jas,
tady končí vzácný můj čas.
Nadarmo ruku natahuji k němu,
stále klesám dolů, kvůli tomu všemu.
Voda se valí do krku němého,
plíce se dusí bez dechu svého.
Paže se zvedají a klesají zas níž,
přes všechnu snahu, už nejde jít výš.
Myšlenky vlní se a každá se vrací,
nic mě nezachrání v této situaci.
Vzpomínky šlehají a rány mi hoří,
tělo bez života ve vodě se noří.
Utopilo se v sobě samém,
jeho mozek byl mu oceánem.
Slova jak proud a myšlenky jak nůž,
utonul v mysli své ten nešťastný muž.